Ty máš právo akorát na...

42. kapitola - speciál

NamJin

SeokJin

"Mluv rychle, nemám náladu." Zavrčel jsem na HoSeoka, který mě následoval k mému stolu. Odložil jsem si na stůl hrnek a sundal si bundu. "Tak to ti jí nezlepším. NamJoona postřelili." Prudce jsem se otočil, před očima krvácejícího NamJoona. Když se to stalo naposledy, měl prostřelenou plíci a dvě další kulky mimo orgány. "Klid. Není to tak vážné. Je v nemocnici." Svezl jsem se na židli. "Nedával pozor, nebo co zase vyváděl?" NamJoon byl v životě nemehlo, ale v práci byl úplně jiný. "Byl nesoustředěný celý večer. Blábolil něco o tobě." Zamračil jsem se. "Potřebuju jet za ním." Zvedl jsem se a natáhl se pro bundu. "Jeď. S Markem pojedu na hlídku já. Dej nám vědět, jak na tom je." Překvapeně jsem se otočil na YoonGiho. Ten se tu vzal kde? "Děkuju." Neřešil jsem to. "Odvezu tě. Stejně mám po službě." Nabídl se Seok. "To je dobrý. Jdi se vyspat. Svezu se s klukama." YoonGi s Markem jen přikývli, že mě vezmou. "Dobře."

...

"Před nějakou dobu sem přivezli mého přítele a kolegu Kima NamJoona. Kde ho najdu?" Sestřička zvedla pohled od počítače. "Kim SeokJin?" Přeměřila si mě pohledem. Kývl jsem. "Zrovna jsem vám chtěla volat, jestli si ho vyzvednete." Znovu se sklonila a něco naťukala do počítače. "Je na ambulanci tři. Rovně chodbou a doprava." Kývl jsem. "Děkuju." Vydal jsem se chodbou a zaklepal na ambulanci tři. "Ah. Dobrý den." Sestra mě pustila dovnitř. NamJoon seděl na lůžku, naštěstí mu doktor právě zavazoval rameno. Oddechl jsem si. Konečně to ze mě všechno padlo. "Dobrý den. Můžu vidět průkaz?" Otočil se na mě doktor. Vytáhl jsem ho a nechal ho, aby si ho prohlédl. "Dobře. Je to tedy opravdu váš kolega, ano? Nemá průkaz u sebe." Kývl jsem. "Je to kolega z našeho okrsku. Následně vám doručíme ještě zprávu." Ujistil jsem ho. Doktoři byli opatrní a nebylo se čemu divit. Zločinců co se vydávali za policajty, postřelené ve službě nebylo na tisíce. Ale objevovali se. "V tom případě nic hlásit nebudeme a budeme čekat na policejní protokol." Souhlasně jsem kývl. "Jak je na tom?" Doktor se zadíval na NamJoona, konečně mu připevnil obvaz. "Není to nic moc vážného. Čistý průstřel, který se vyhnul kosti. Bude se to nějaký čas hojit, ale do měsíce by měl být v pohodě a bez následků." Přemístil se k počítači, aby sepsal zprávu. "Dejte mi dvě minutky pánové." Kývl jsem a zadíval se na Joona. "Co jsi vyváděl?" Zvedl ke mně pohled. "Já ani nevím. Přišlo to zničehonic." Pokrčil ramenem, druhé držel v klidu. Povzdechl jsem si. "Musíš dávat větší pozor." Zavrtěl jsem hlavou a stiskl mu zdravé rameno. "Vezmu tě domů, promluvíme si večer." Vzal jsem si od doktora zprávu. "Děkuju." Rozloučil jsem se s ním a pomohl na chodbě Joonovi do bundy. "Nechci domů. Vem mě na služebnu." Zavrtěl jsem hlavou. "S tím nepočítej. Máš dávno po službě a takhle tam jsi stejně k ničemu." NamJoon se zadíval na hodiny. "To už je tolik?" Zamrkal. "Fajn... Tak do práce až zítra." Zamručel. "A nelži. Můžu psát, papírů tam je dost a výslech zvládnu taky." Zamračil se na mě a mávl na taxi. Odvezli jsme nejprve jeho a pak jsem se nechal vysadit před stanicí. Zaplatil jsem taxikáři a zmizel v budově. "Dejte mi někdo číslo na Giho. Zapomněl jsem si ho do nového služebáku uložit." Rozhlédl jsem se po stanici. "A to nemáš na Seoka?" Pozvedl obočí Kook. "Ale, ahoj." Usmál jsem se na něho. "A ne, nemám, mám na Joona." Pokrčil jsem rameny. Stejně jezdí pořád spolu. "A Marka?" Pokrčil jsem rameny. "Je to můj parťák, na co by mi bylo?" Kook nade mnou protočil oči. Zapomněl jsem s kým mluvím." Hodil po mě svůj diář s čísly. "Taky jsi ho mohl najít." Začal jsem se v něm hrabat.

...

Unaveně jsem konečně zamkl skříňku a odporoučel se ze služebny. Dneska to opravdu stálo za to, už od rána. Nejprve NamJoon a pak jeden případ za druhým. A samozřejmě to vše zakončilo nehorázná hromada papírů, který nechal Mark milosrdně na mně. A ještě se tvářil, že mu mám být snad i vděčný.