Ty máš právo akorát na...

13. kapitola

"Hm... Co?" Zamumlal jsem. "A co já s tím mám co dělat?" Nechápal jsem. Co mi je do nějakýho bezdomovce? "Je mladý a prý není bezdomovec." Jako by mi četl myšlenky. "Dožaduje se tebe, udal tě jako svého obhájce." Povzdechl jsem si. Nebyl jsem zrovna levný, takže by mě těžko mohl chtít k sobě nějaký bezdomovec. Pochyboval jsem, že by mě vůbec znal. "Jméno?" Povzdechl jsem si nakonec. "Odmítá nám říct cokoliv bez tvojí přítomnosti." Zavrčel jsem. "Co je to? Nějaký fracek?" Neudržel jsem se. Který dospělí, by se sakra choval takhle? "No věkově by seděl." Zkrabatil jsem čelo. Momentálně jsem měl v péči tři mladiství z bohatých rodin, ale jak by se asi dostali na ulici? Už jsem chtěl s povzdechem souhlasit, že přijedu, když se ve sluchátku ozval YoonGi. "Čau. Nevykecávej se mi se zaměstnanci musí makat. Mimochodem, pozdravuje tě ten tvůj... Co zase provedl?" Jeho hlas byl pobavený a já se zarazil. Co to mele? Jaký můj? Takhle by YoonGi nazval jen jednoho a i za to bych měl normálně chuť ho uškrtit, kdybych na to měl ovšem čas. "TaeHyung?" Zavrčel jsem a složil telefon. Já věděl, že to ticho kolem něho nevěstí absolutně nic dobrýho. Popadl jsem sako a cestou si ho nasazoval. "Musím na služebnu. Za klientem." Je to v podstatě pravda. "Přeobjednej mi klienty." Houkl jsem na JiMina a vyjel na stanici. Zmetek malý.

...

"Kde je?" Povzdechl jsem si. "Ahoj, kdo?" Zvedl ke mně pohled Jin. Ani jsem si ho za tou kupou lejster nevšiml. "TaeHyung." Zavrčel jsem. "Tady!" Vykoukl jeden z poldů, kterého jsem znal pouze pracovně. "Ahoj. Díky, že jsi zavolal." Prošel jsem kolem něho a vešel do vyslýchačky. "Co jsi zase udělal?" Povzdechl jsem si a otočil se na toho umělce. "Ztratil jsem klíče." Zamručel vzdorovitě. "A proto tě zabásli?? Nechceš ze mě dělat debila, že ne?" Povzdechl si. "Spal jsem na lavičce, neměl jsem u sebe občanku a řekl jsem, že se s nimi nebudu bavit bez právníka." Vypočítával na prstech. "Vinen ve všech bodech." Zamumlal nakonec a lehl si na stůl na ruce. Chtěl jsem ho okřiknout, ale nemohl jsem. Dneska mu chyběla jeho obvyklá drzost a odmítání spolupráce. Vypadal pobledle a neskutečně unaveně. Řekl bych, že až bídně. "Co se stalo?" Rozhodl jsem se mu naslouchat. Sedl jsem si na židli. Zvedl hlavu s překvapení a s lehkou nedůvěrou. "Otec odjel na služebku a nebere telefon." Pokrčil rameny. "Používá na nich jen služebák a na to nemám číslo. Konec. Nic víc." Povzdechl jsem si. "Mám to služební číslo." Vyhledal jsem v peněžence vizitku a posunul mu jí ke stolu. "Proč bys mi pomáhal." Nechápal. "Vykat." Zavrčel jsem. "A... Dejme tomu, že si mi zavolal, takže už je to i moje starost." Nechal jsem ho, aby si opsal číslo do mobilu. "Zavolej mu hned. Neodejdeš dokud bude hrozit, že tě zase zavřou jako bezdomovce." Ujistil jsem ho a čekal, až zvedne ten zatracený telefon.