Vlčí život [TEEN WOLF] - stále rozpracované, pozastaveno

11.

V bolestech jsem dopadla na zem do suchého listí. S hrůzou jsem zjistila, že jsem šlápla do vlčí pasti, kterou zde nastražili policisté v případě, že by se onen neznámý vlk nacházel v lese. Jakmile jsem se podívala na svou nohu, rázem se mi zvedl žaludek. Měla jsem ji totiž zakrvácenou a zaklíněnou v pasti mezi zubatými čelistmi, nešlo se na to dívat. S každým bolestivým nádechem se z mého hrdla dralo víc a víc silnějšího kňučení a naříkání. Později se k tomu přidal i řev a modravé záření mých vlčích očí.

„Angie?! Angie, kde jsi?!"

„Tady jsem!" křikla jsem na Scotta zpátky, když jsem zpoza stromů uslyšela jeho volání.

V zápětí jsem uslyšela zadýchaného vlkodlaka a taky ucítila další vlnu bolesti, která mi proudila od dolní končetiny až k pasu.

„Ježiši!" zděsil se Scott, když se mu naskytl pohled na mou nohu.

„Ten ti teď nepomůže! Dostaň mě z toho, prosím!" žebrala jsem se slzami v očích a chytla ho za ruku.

„Dobře, dobře! Jen to bude bolet, zatni zuby. Nebo ti spíš dám něco na zatnutí." řekl a ze země sebral klacek natolik široký, aby se mi vešel do zubů.

Pozvedla jsem nad tím obočí.

„Děláš si srandu?!" vyhrkla jsem mezi vzdechy, kdy jsem se snažila co nejvíc potlačit bolest.

„Vypadám na to?" opáčil a strčil mi klacek mezi zuby.

Poté se přemístil k samotné pasti. Už se chystal rozevřít kovové čelisti, když vtom uslyšel prasknutí a posléze natáhnutí zbraně. Ani jsme se nehnuli. Z mlhy vyšel někdo v kápi a držel samostříl před obličejem. Nebylo poznat, kdo to je.

„Argente...?" začal hnedka Scott, ale pak se zarazil, když si byl jistý, že to právě on není.

„Hah, mýlíš se." řekla ta osoba a samotřílem namířila na Scotta.

Už to vypadalo, že šíp poletí na něj, ale na poslední chvíli se otočil proti mě a ostrým hrotem se mi zabodl do ramene. Scott se už vydal ke mě, jenomže ho ten chlap hnedka okřikl.

„Ani se nehni, alfo!" zařval ten někdo a agresivně upozornil Scotta, aby zůstal stát.

„Poslechni ho!”

Kvílela a křičela jsem bolestí, protože už by chybělo jen málo k tomu, aby se na něj Scott vrhnul. Jako by nestačilo, že mám nohu v ocelový pasti.

Pravá alfa střídala pohledy mezi mnou a tím zahaleným, ale z místa se nehnula ani o centimetr, jen zvedla ruce na gesto klidu.

„Co chceš? Kdo sakra seš?!" vykřikl na něj Scott.

„Není to jasné? Chci vládu v nadpřirozeném světě. Každýho zatracenýho tvora tady chci pod svou kontrolu. Pochytat je, získat jejich moc. Kolik z nás už trpělo a kolik z nás to dotáhlo až do samotného konce? Zkrotit Canimu je jedna věc, ale získat si pravou alfu? To už je co říct." začala k nám promlouvat záhadná osoba a mě z jejích řečí bylo pomalu do smíchu.

Vypadalo to, že to byl muž.

„HAHAH! Takže ty chceš moc? A proto nám vyhrožuješ tímhle? Ale prosím! Nikdy neovládneš nadpřirozené bytosti jako je Scott! Ne tak snadno, jak si myslíš. Nebudeš mít dost síly na to, abys ho porazil!" řehtala jsem se, jak jen to šlo, i přes tu šílenou bolest a křeče.

„Tak dost! Hra skončila. Buď půjdeš se mnou nebo se s ní rozluč!” vyhrožoval mužský hlas a samostřílem opět namířil na mě.

Scott byl jako na trní. To bylo poprvé, co jsem ho spatřila byť jen na chvíli zaváhat. Těkala jsem očima z toho hajzla na Scotta a naopak. Scott mi věnoval nucený pohled a už chtěl udělat první krok. Zavřela jsem sice oči, ale najednou jsem uslyšela vzdálené zavytí a následný dopad zahaleného těla před sebou. Samostříl mu vyletěl z ruky a já jsem ani nemohla uvěřit tomu, kdo na něm stál. Stál na něm ten černý vlk ze školy. Ten vlk, který mě pokousal. Hned za ním se v závěsu objevil Derek. Ten černý vlk sklonil hlavu, agresivně zavrčel, otevřel tlamu a už se chystal tomu člověku rozpárat hrdlo, jenže....