Vlčí život [TEEN WOLF] - stále rozpracované, pozastaveno

Prolog

„Angie! Pojď už snídat, nemůžeš přijít první den pozdě! A už vypni ten budík!" zavolala máma z kuchyně.

Našmátrala jsem rukou budík, flákla do něj a on už konečně sklapnul. Otráveně jsem ze sebe shodila peřinu a posadila se. Bože, tohle mi opravdu nechybělo. Vstala jsem, šla ke skříni a otevřela ji. Už by to chtělo nákup. Vzala jsem si z ní černé džíny s dírami na kolenou, červené tílko a bílou průsvitnou blůzu, abych hned první den nevypadala jak od popelnice. Samozřejmě nesmí chybět černé boty na málem podpatku, které na sobě mají pár lesklých věciček, připomínající různé řemínky. A samozřejmě spodní prádlo, to je moc důležité, tedy alespoň pro mě.

Jako obyčejně jsem se šla osprchovat, udělat ranní rutinu a vše, co s ní souvisí. Teď jsem si myla hlavu, protože vlasy už potřebovaly akutně umýt. Byla jsem tam sotva půl hodiny a už jsem měla pocit, že zase něco nestíhám. Vypnula jsem vodu, zabalila se do osušky a zamotala si vlasy do ručníku. Rychle jsem se osušila, všechno to oblečení na sebe naházela a vypadla z koupelny. Cestou jsem si všimla rozkřáplého budíku na nočním stolku, který, jak se zdá, už nebude moc funkční. S výrazem velká chuť do života jsem se odebrala dolů po schodech do kuchyně a hned jsem zamířila k lednici. Nechtělo se mi nic připravovat, tak jsem si vzala jen jogurt s borůvkovým čímsi, ale bůh ví, co to vůbec bylo.

„Dnes je mojí Angelince 17! Není to báječné být o rok starší?" zavolala máma od sporáku.

Já se na ni jen podívala a vlastně si uvědomila, že už nejsem malá 16ti letá holka, co nemůže pomalu ani sama večer ven.

„Jo, to je fajn." odpověděla jsem jí se značnou ospalostí v hlase a zívla si.

„Tak, až se vrátíš domů ze školy, tak to oslavíme! Co by sis přála?" řekla vesele.

Než jsem ovšem stihla něco říct, skočila mi do řeči sestra Paige, která je o 3 roky jak fyzicky, tak mentálně přede mnou a myslí si, že jsem snad úplně vypatlaná jako nějaký smeták.

„Nic ji nedávej, mami, stejně to skončí zahrabaný někde v šuplíkách nebo pod postelí." řekla otráveně a já do ní nezapomněla šťouchnout.

„Nikdo se tě na nic neptal.” odfrkla jsem si spíš sama pro sebe.

„Něco mi vyber! Letos bude můj dárek oficiálně na tobě." odpověděla jsem ji a ušklíbla jsem se.

Ona mi opětovala výraz a šla dodělat snídani pro Paige, která se absolutně nezajímá o nic jiného, než o svůj mobil a o svý bezdrátový sluchátka, který má naražený non-stop v uších. Jak magor.

„Nezapomeň na vlasy." řekla svým vlastním přízvukem a ani na vteřinu nespustila oči z displaye.

Co mám s vlasy? Pro jistotu jsem si sáhla na hlavu a ještě pořád jsem tam měla mokrý ručník. Sundala jsem si ho z hlavy a vlasy mi spadly do obličeje. Jistě, musela jsem vypadat, jako kdybych přišla z venku a tam řádil nějaký Tajfun nebo vodní tornádo. Každopádně, nechyběl ani Paigein záchvat smíchu a ani se nemusím vidět v zrcadle, abych zjistila, že vypadám směšně. Vstala jsem ze židle a s povzdechem šla zpátky do koupelny v druhém patře, kde jsem si je začala sušit.

Když jsem se vrátila, máma byla pryč.

„Kde je mamka? Šla do práce?" zeptala jsem se překvapeně a Paige jenom obrátila oči vsloup.

„A kam jinam by šla, anštajne? Včera říkala, že tam prý mají nějaký vzácný případ a ještě ke všemu jí volal šerif Stilinski, že jí potřebujou na stanici." řekla prostě a ládovala se lívancem, který měla k snídani.

„Ajo, vlastně! Včera o tom mluvila přece." vzpomněla jsem si a šla jsem dojíst svůj úlovek z lednice.

...

Vystoupila jsem z klasicky školního autobusu a venku bylo plno studentů. Našlo se jich pár, co do mě neohleduplně vrazilo a vesele pokračovalo dál v cestě.

Jakmile jsem vstoupila do budovy školy, vrhla se mi kolem krku moje nejlepší kamarádka Grace. Lekla jsem se, a tak jsem trochu vykřikla, ale pak jsem si zacpala pusu, když jsem slyšela, jak hrozně to zní.

„No, to je dost, že jdeš! Už jsem se bála, že nedorazíš a necháš mě tady samotnou." vychrlila ze sebe udýchaně.

„Jo, promiň, že jsem tě nechala čekat." musela jsem se omluvit, jinak by mi vyjmenovala ještě dalších 30 důvodů, proč ji nenechávat samotnou ve škole s těma postrachama.

„Co máme teď? Snad ne matiku." zeptala jsem se Grace s tím, že jsem doufala, že se pletu.

Ona jen kývla a já poznala, že problém není daleko.

Vešli jsme do třídy a hned, jak jsem viděla na tabuli napsané ty šílené rovnice, zůstala jsem stát mezi dveřmi. Několik lidí do mě nečekaně narazilo, což mě vytrhlo z přemýšlení nad smrtí a šla jsem se znechuceně posadit do své, pomalu rozpadající se lavice. Koukala jsem nevěřícně na tabuli a na to, jak mě učitel při každém jeho otočení se ke třídě propaluje pohledem skrz naskrz.

Doufám, že mě nevyvolá. Doufám, že mě nevyvolá. Opakovala jsem si pořád v hlavě, jako nějakou mantru, ale nepovedlo se.

„Rainová? K tabuli!"

...

Uběhlo dlouhých 9 vyučovacích hodin a já se utrápeně vlekla domů. Opět jsem jela narvaným školním autobusem, který mě na zastávce doslova vyhodil, protože jsem tam byla už poslední. Přišla jsem domů a odhodila batoh do kouta u dveří. Šla jsem do kuchyně, dát si oběd.

„Jsem doma!" zvolala jsem zadýchaně, čekajíc na odezvu.

Jen ticho. To mě vyděsilo, a tak jsem se šla podívat nahoru, do pokoje Paige a do pokoje mámy. Nikde ani živá duše. Jo, to bude dobrý, jenom jsou někde pryč....jenže v tuhle dobu bývá Paige doma, nikdy nikam nechodí. To mě znepokojilo. Sedla jsem si ke stolu, založila ruce a jen čekala.

Ahoj! Vítám vás v tomto příběhu! Toto bude kniha na inspiraci z mého nejoblíbenějšího seriálu - Teen Wolf, který rozhodně doporučuji. Jinak...celý obsah této knihy je opravdu nereálný, takže se nedivte, když se tam čirou náhodou objeví třeba jednorožec, protože mám OPRAVDU bujnou a rozšířenou fantazii xd Doufám, že se vám tento příběh bude líbit a že mi dáte vědět o nedostatcích! Kde asi Paige a mamka jsou? Co se stane, až je Angie najde? Nebo o sobě dají vědět sami? Čtěte další kapitoly!

1036 slov.