Vlčí život [TEEN WOLF] - stále rozpracované, pozastaveno

6.

„Ha-ha-ha...jak vtipné." odvětila jsem s ironickým a falešným smíchem.

„No, každopádně, sarkasmus ti nechybí." prohlásil Stiles a hodil přese mně bundu, co měl na sobě.

„Stilesi, teď chvilku nerejpej." napomenul ho Scott a opatrně mě vzal do náruče.

Pro jednou nic nenamítal, ale zas to bral s humorem. Po cestě jsem matně zaslechla Lydii a Stilese, jak volají Melisse, ať na nás čeká. V nemocnici jsme přispěchali k recepci. Teda...Stiles, Lydia a Scott se mnou v náručí přispěchali, já nešla. Melissa nám na místě sdělila, že by to bylo za normálních okolností na šití, ale prý v tomhle případě stačí hojení. Zavedla nás do docela tmavé místnosti s jedním oknem, kde mě Scott opatrně položil na lehátko.

„Už by se měla začít hojit, ale je to hluboká rána, dám jí něco na bolest." řekla Melissa za stolem a šla si pro injekci a cosi dalšího.

Vrátila se s malou stříkačkou a v tom byla nažloutlá, až skoro bezbarvá tekutina. Přišla ke mně, píchla mi jehlu do paže a zmáčkla zátku. Tekutina se mi vlila do těla a Stilesův obličej chvíli nato nabral barvu od vybledlé bílé až po vyblitě zelenou.

„Melisso? Ehm...nebude ti vadit, když si odskočím do umývárky pro pacienty?" zeptal se Stiles a aniž by Melissa stihla odpovědět, odsvištěl do koupelny.

Scott pohladil Melissu po zádech a mě věnoval lítostivý pohled. Stilese běžel zkontrolovat. Lydia jen zakroutila hlavou, posadila se do křesílka vedle postele a vzala mě za ruku. Měla jsem zavřené oči a zhluboka dýchala.

„Po tomhle by se ti mělo trochu ulevit a hojení by mělo být rychlejší. Jak se ti vůbec povedlo něco takového?" optala se a ukázala už na zakrvácené oblečení.

„Já to řeknu radši za ní." přerušila mě Lydia.

Melissa ustaraně přikývla.

„No, všechno to začalo takhle – byla normální hodina matiky a psali jsme test. Asi tak nějak v polovině hodiny někdo nebo něco, začalo škrábat na dveře. Harris tam šel, ale jakmile je otevřel, uskočil a vycouval od prahu. Viděli jsme pak černého vlka a po chvíli začal na Angee zírat. Pak někam odběhl a já s Angee, Scottem a Stilesem za ním. Zmateně pobíhal sem a tam, tak Stiles získal jeho pozornost, Angee ho mezitím srazila k zemi a snažila se ho uklidnit a držet v klidu, aby nezpůsobil škody a aby neublížil jemu ani nám. Jenže se jí vysmekl a obratem jí hluboko kousnul. Zbytek už znáš." vysvětlila jí a oddechla si, protože to vyprávění bylo až moc dlouhý.

Pomalu jsem otevřela oči. Napětí už celkem odeznělo. Chtěla jsem se zvednout alespoň do sedu, ale než mě Lydia s Melissou stihli zadržet, bylo pozdě. Zasáhla mě známá bolest v horní polovině těla. Hned jsem si zas lehla a přitom jsem zasyčela samou nepříjemností. Takovou bolest jsem ještě ani snad nezažila.

„Dobrý, dobrý, to nic. Je to v pohodě. Zvládla jsi to dobře." pochválila mě Melissa a pohladila mně po vlasech.

Konečně jsem měla pocit, že mě alespoň někdo v něčem pochválil.

„Melisso, musím už jít, sestra bude mít strach, nemůžu jí nechat doma jenom tak samotnou a nic jí neříct." řekla jsem jí.

Nezdálo se, že by nějak souhlasila.

„Teď nevím, jestli mám říct, že jsi zešílela a chceš cestou z nemocnice vykrvácet, nebo tě mám v pohodě pustit, když jsi sem právě přišla s roztrhlým bokem. Každopádně, tvojí sestře zavolám." zaprotestovala s nezálibou.

Objevila se u ní z čista jasna sklenička s vodou, u které nevím, zda jí jenom tak vyčarovala jako nějaká kouzelnice, nebo pro ni zašla na recepci a já si ani nevšimla toho, že někam odešla. Poděkovala jsem, vzala jsem si od ní skleničku a hltavě pila její obsah. I přes všechnu tu bolest, jsem se posadila a při každém loku se mi polykalo čím dál s větší námahou.

Bylo ticho. Takové ticho, že bych slyšela i pád špendlíku a stejně by to bylo hlasité. Pak jsem se začala z ničeho nic třást a v řadě šoků mě setrvačnost vedla zpět – dozadu. Cítila jsem, jak se mi chvěje každá část těla, každá kost a každý sval. Upustila jsem skleničku na zem z mého sevření a následně se ozvala menší rána, ale mě to znělo, jak kdyby vedle mě někdo odpálil atomovou bombu. Třeštila mi hlava a mysl mi pracovala na plné obrátky. Ucítila jsem na sobě kapičky studeného potu. Jako kdybych právě doběhla maraton, byla jsem zpocená a byla v jednom ohni. Zhluboka jsem dýchala. Najednou jsem se přestala třást, hýbat a na všechno reagovat. Jako v transu.

„Co se s ní děje? Proč se nehýbe?" zeptala se Lydia s obavami.

„Sérum na bolest a na uklidnění se setkaly s její nadpřirozenou schopností. Je to jako nemoc – bacily či infekce bojují s těmi zdravými buňkami. To znamená, že na poškozených místech by se to mělo rychleji hojit, pokud sérum zabralo. Tím spíš to může trvat o něco déle, pokud tohle zažívá poprvé." vysvětlila Melissa a zdálo se, že to Lydia v jejím podání pochopila.

Za nedlouho dorazili i Stiles se Scottem, co jsem tak poznala na hlasech. Když mě viděli, už byli u mně a přišly otázky – co s ní je? Jak je na tom? Co s tím uděláme? Co se to tady vůbec děje? Neumře, že ne? Nemá třeba infarkt? Moje babička ho měla.

„Tak dost!" křikla na ně Melissa.

„Potřebuje odpočívat a klid a musíme jenom čekat, protože to může zabrat i několik hodin, jelikož se hojí pomalu."

I když kluci nechápali, co se vlastně děje, protože celou tu dobu byli v koupelně, Lydia jim to všechno vysvětlila znovu a lépe.

Nečekaně rychle se mi zklidnilo dýchání a do nosu jsem zhluboka natahovala vzduch. Zdá se, že sérum docela zabralo a alespoň trochu se mi ulevilo od nepříjemné bolesti. Otočila jsem mírně hlavu k hlasům.

Až skoro nepřítomně jsem se na ně podívala, usmála se na ně a Melissa mi přiložila na čelo studený obklad. Lydia mi utírala pot z tváří a chladila ruce.

„Jsi skvělá." hlesla Melissa a usmála se.

To bylo to poslední, co si pamatuju před tím, než jsem usnula vyčerpáním.

Ahoj! A máme tu PART 2! Tahle kapitola mi dala trochu zabrat na fantazii, ale nakonec to nebylo tak hrozný, ne? Jinak...ve volném čase budu přemýšlet nad tím, jak se bude vyvíjet další kapitola. Co myslíte? Vzpamatuje se Angee? Jak na tom bude její zranění po zvláštní tekutině určené pro vlkodlaky? Mám vás ráda a papa!

1064 slov.