Vlčí život [TEEN WOLF] - stále rozpracované, pozastaveno

1.

Uklidňovala jsem sama sebe, záda jsem si opřela o opěradlo židle a založila si ruce na hrudi.

Jen klid, jen klid. Všechno je v pohodě.

OK, právě jsem se dobrovolně vzdala sezení na dřevěné židli, vstala jsem a šla si sednout na měkký gauč. Pustila jsem televizi, abych se alespoň nějak zabavila. Bohužel, k mému překvapení v té elektronické krabici nebylo nic, co by mě dokázalo zabavit alespoň na hodinu. Z nudy jsem stiskla šipku dolů na černém ovladači a přepnula to na zprávy.

„Alespoň se něco dozvím a třeba tam uvidím mamku při práci.” řekla jsem si pro sebe a černou krabičku s čudlíky položila vedle sebe na gauč.

Reportér v televizi...
„V Beacon Hills se začaly dít podivné věci. Dnes odpoledne byla nalezena žena, ve věku kolem 45 let, v převráceném autě uprostřed silnice, utrpěla vážná zranění a na rukou měla škrábance. Byla převezena do nemocnice na sál v Beacon Hills, kde si ji vzali do rukou lékaři.”

Kolem 5 minut na to mi zazvonil mobil, zvedla jsem ho ze stolu a přijmula jsem hovor.

„Angie, dělej, jeď do nemocnice!” ozvalo se z telefonu.

„Proč? Hoří snad?” ptala jsem se.

„Sklapni a pohni! Jde o mámu! Sejdeme se v nemocnici a pospěš si!” křikla na mě sestra přes telefon a následně hovor zavěsila.

Moje srdce vynechalo jeden úder. Měla jsem pocit, že mám asi infarkt. Chvíli jsem byla v šoku, ale pak jsem se z toho vzpamatovala. Na nic jsem nečekala a vyrazila se slzami v očích z domu. Nevnímala jsem nic. Běžela jsem po svých k nemocnici, co mi nohy stačily.

Vrazila jsem do dveří nemocnice a padla do náruče své sestry, která mě lítostně a pevně objala kolem krku.

„Je na tom zle, za chvíli ji dají na pokoj a budu vás moct pustit za ní, ale ne na moc dlouho.” ozval se za Paigeinými zády povědomý hlas.

Melissa McCallová! Tak ráda vidím tak skvělou osobu. Pustila jsem Paige z drtivého objetí a Melissa nás poslala čekat před pokoj. Po několika minutách, spíš hodinách, mámu konečně vyvezli ze sálu. O nějakou chvíli později za námi Melissa přišla a pustila nás k ní. Opatrně jsme vešli dovnitř, já si sedla na židli hned vedle postele, Paige se přisunula zezadu a její ruce se chytly za opěradlo židle, na které jsem seděla v předklonu.

Položila jsem svou ruku na máminu a slyšela, jak těžce oddychuje. Srdce mi bilo zrychleně a já se jen modlila, aby to přežila. Mamka otevřela oči a já sebou při pohledu na ni nepatrně škubla. Ruce měla obvázané a drobné rány na ostatních částech těla sešité několika stehy. Byla napojená na všech těch hadičkách, jako nějaký pokusný králík. V máminých očích bylo vidět, že její konec by byl jejím vysvobozením.

Nestihli jsme si říct ani pár slov. Ucítila jsem, jak se její ruka ještě několikrát zachvěla a pak něžně padla na matraci. Aniž bych to vnímala, po tvářích mi teklo několik slz. A pak další a další. Paige mě popadla kolem ramen a zabořila svůj uplakaný obličej do mé blůzy. Sice na povrch nevypadám jako nějaká extra citlivá bytost, ale tohle bolí. Hodně to bolí. Naše hlasité vzlyky donutily Melissu k tomu, aby nám řekla, že máme odejít, že to bude lepší jak pro ni, tak pro nás. Nechápu, jak jsme ji mohli poslechnout, ale šli jsme. Opouštěli jsme pokoj. Pro mámu už bylo dobře.

...

Odemkla jsem dveře od domu a vešla jsem i s Paige dovnitř. Oči měla oteklé od pláče, který jí přepadal cestou z nemocnice. Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych mámu ztratila, myslela jsem si, že tu bude navždy s námi a bude nás chránit. Vždy mě konejšila, když jsem se bála bubáků a měla ošklivé sny. Vše se najednou rozplynulo.