mafie

20

Rano jsem se probrala až asi v deset. V pokoji už čekal max. Brutálně jsem se ho lekla. „co tu děláš?“ rekla jsem naštvaně. „víš že se ti z tech prášků mohlo zastavit srdce. Myslel jsem si ze si mrtvá.“ řekl jako důvod ale mě nepřišel jako dobrý. „a když jsi zjistil ze jsem v pořád, co tady pořád děláš?“  „ale paní, mohla jste umřít.“ podivala jsem se na něj „zjišťuj si fakta, ten prášek byl jeden, nemohlo mě to zabít a ted okamžitě vypadni.“ zařvala jsem na něj až se leknul. Okamzite zamířil ke dveřím. Sedla jsem si na postel a rozdychávala to co se stalo. Převlekla jsme se a došla si pro snídani. Najedla jsme se a vydala se zpět do pokoje tam jsme strávila celí den, večer jsem si jen došla pro jogurt a že si vezmu znovu prášek jenže v kuchini už stal max a cekal na mě. „žádný prášky si brát nebudeš. Něco se ti z nich stane a ja skončím tamhle pod drnem.“ rekl naštvaně. Nic jsme mu neodpověděla vzala si jogurt otocila se na paťe a šla do pokoje. Na dvere jsme napsala rychlí vzkaz pro Maxe a zavrela a zamkla dveře. Vzkaz zněl jednoduše. - jsetli tě rano znovu uvidím v pokoji tak tě pod ten drn dostanu já - dvere jsme zamkla zevnitř a sla zkusit spánek. No, popravdě, moc to nevyšlo. Celou noc jsme probděla. A bohužel takhle dny šly skoro celou dobu, párkrát mi Laura nebo jak se jmenuje prinesla slabší prasek na spaní a další rozdil byl v tom že z toho pokoje už jsem vysla jen v akutnim stavu a těch bylo úplné minimum. Alex by se měl během příštích dvou dnů s rodinou vrátit. Hazel mi z ameriky moc nepomůže i když jsme si párkrát volali. Řekla že si mam vzít nějaký antidepresiva nebo prasky na spaní ale Max si rekl že se po jednom prášku predavkuju takže hlídá vsechny léky co jsou v domě. Seděla jsme v pokoji a sledovala nějaký film který netuším o cem je i když jsem na konci. Uslyšela jsem cvaknutí zámku. Rychle jsem se přetočila k posteli a vytahla pistoli, namířila jsem na dveře a cekala co se bude dít. Zpoza dveří vylezl Max. Zhluboka jsem se nadechla a zastrcila zbraň spátky. Na své místo. Během toho měsíce co tu alex není jsem si párkrát zasla do tělocvičny kde jsme potkala velice milou slečnu. Byla jedna z ochrnky ale pořád v zachviku. Naucila me střílet. Jde mi to a teď ji cituju. „seš rozený talent, tímhle tempem budeš střílet líp než některý tady.“ Obě jsme si to velice užili. Smali jsme se, povídali si. Krásná chvilka, dokud ji teda nezkazil max který se už po me sháněl. Odvedl me zpatky do pokoje že je to tady prý nebezpečné. Naštěstí jsme si stihli domluvit další setkání.
Teď sedím v pokoji a koukam do blba. Ani jsme si nevšimla že se otevreli dveře. Stal tam max a vedle něj... Alex