výprava za záchranou Vánoc

5. kapitola: Ledová královna

Zatímco se Wanka trmácela chladným sněhem směrem k branám království, mladý princ, který se ještě stále nestal králem, ačkoliv na to již mělo dojít, shlížel na zrzku s kapucí z nejvyšší komnaty. Viděl, jak klopýtá sněhem, jak do ní vítr naráží a jak naštvaně dupe.

Jako blesk seběhl veškeré schody a překvapil dívku svým příchodem.

„Tak ty prý nejsi pravá Wanka," zavrtěl nad ní se smíchem hlavou.

„Já ale jsem pravá Wanka. Jen vám očividně nejsem dost dobrá," zabručela a rozhlédla se po království. Po jakémkoliv člověku nebylo ani vidu, ani slechu, ale vánice již ustávala.

„To záleží," pokrčil Théoden rameny. „Když totiž nejsi víla, nemůžeš zastavit Ledovou královnu. Nebo snad ano?" nadzvedl tázavě tmavé obočí.

„Tak Ledovou královnu, jo?" zasmála se, „na tu věří už jen malé děti. A i ty se jí v Clerfortu smějí do tváře!" uchechtla se pobaveně.

„V Clerfortu? Tak tam možná. Ale tady, v Perpiris, tady se jí malé děti bojí. Je noční můrou i pro ty nejstarší, a pro ty o to víc, neboť si pamatují její poslední návštěvu," zavrtěl hlavou nad lehkomyslností dívky a sám začínal pochybovat o tom, že tohle má být jejich záchrana.

„Ale jdi ty, tu bych zvládla přemoct se zavřenýma očima, a jen za pomocí meče!" zasmála se opět pobaveně.

Oba, již zahalení sněhem, se vydaly na princovo požádání zpět do hradu, kde byly ve větším teple a schovaní před sněhem vyvolaným Ledovými. Každý rok, prvního prosince, vypouštěly ze svého království sněhové vločky a jako meluzíny v komínech volali za návrat své královny. A možná, jestli opravdu sebrali dost síly, se jim to konečně povedlo.

„Tak co, naše nepravá pravá Wanko," zasmál se princ, „přijímáš tuto výzvu? Porazit královnu Ledových?" nadzvedl obočí a chvíli čekal na dívčinu odpověď.

„Že váháš!" vykřikla a poskočila radostí. To kdyby věděla už před tím, že má zastrašit starou pověru, šla by do toho jak by smet!

„Dobrá," přikývl princ.

„A kdo ty vůbec seš? Nějaký královnin poslíček?" zašklebila se posměvačně zrzka. Ve své zemi nebyla zvyklá na slušné vychování. Ve vílí říši všichni kopali sami za sebe. Byli děleni do kast a bylo těžké dostat se výš. A pokud jste nebyli vílou, nejvyšší tři kasty pro vás stejně byly zakázané.

„Princ, slečno. Královnin syn a nástupce trůnu," obeznámil jí tmavovlasý chlapec a dívku si znova přeměřil pohledem. Ještě mohl covnout. Ještě jí mohl nechat odejít. Ale co už, pokud dokázala porazit Ledové, na jejím vychování až tak nesešlo, ne?