výprava za záchranou Vánoc

6. kapitola: ztrácení času

Uběhlo již několik dní a dívka v dlaních svírala dlouhý olověný meč a šermovala s ním kolem sebe, aby se k ní nedostala zabroušená čepel princova meče.

„S tímhle ti to jde, už jsi s nějakým bojovala?" zajímal se princ, když dívce přitiskl k břichu zkušební meč.

„Když víly nemají nadpřirozenou sílu, musí mít tu normální," odsekla a o několik kroků couvla, aby se mohla nadechnout. „Proč se mnou ztrácíš čas, když je tvá matka přesvědčená, že nejsem ta, kterou hledáte?" zajímalo rudovlasou dívku, když se napila z veliké sklenice s vodou.

„Řekla jsi, že Ledovou královnu zvládneš přemoct i se zavřenýma očima a pouze s mečem. A bojovat umíš. Takové lidi hledáme," objasnil princ a  opřel svůj meč o stůl.

Ačkoliv venku foukal mrazivý vítr, Wance zima rozhodně nebyla.

Najendou jí princ chytil za krk, až leknutím vyprskla citrónovou vodu. Podkopla princi nohy, otočila se a chystala se mu vrazit pěstí přímo do obličeje.

„Klid," vyhrkl a chytil jí za zápěstí, „ve válce nedostaneš šanci napít se," vysvětlil svůj náhlý útok.

„Jasně," přikývla Wanka chápavě a zvedla se ze země.

„Ale do Vánoc zbývá ještě osmnáct dní. Tak si odpočiň," pokynul jí a odešel z místnosti. Během chvilky tam vešel strážný – Haldir – a pohlédl na zrzku před sebou.

„Ví vůbec královna, že tu jsem?" zamrkala dívka, když pochopila, že Haldir čeká, až se za ním rozejde do svého pokoje.

„Ví," přikývl černovlasý Haldir. Všichni si byli v Perpiris dost podobní. Tmavé vlasy i oči z nich dělali rázem téměř stejné lidi. Ale zatímco princ měl vlasy delší, k ramenům, Haldir je měl ostříhané.

„A souhlasí s tím?" nadzvedla zrzka tázavě obočí.

„Na tom už princovi tolik nesejde. Ačkoliv korunace neproběhla, už se za krála považuje," ušklíbl se stráže.

„Takhle by jsi o něm asi mluvit neměl," protočila s povzdechem Wanka zelenýma očima.

„Důležité je, že královna Théodenovi věří. A on věří vám, slečno, že Ledové zvládnete prorazit."