výprava za záchranou Vánoc

23. kapitola: poslední boj

Wanka uviděla pouze tělo strážného, jak padá k zemi. Srdce se jí splašilo, oči otevřela dokořán a jako by se všechno kolem najendou zastavilo. Viděla Ledovou královnu stahovat svou ruku do normální podoby. Pohlédla na sličný lid – všichni byli zděšení.

„Wanko, Wanko musíme něco dělat!" hulákala Naira a snažila se svou nynější kamarádku probrat z jakéhosi tranzu.

„Nairo," ujala se slova Saelind, když poznala, že Wanka toho není schopna. Viděla bolest v jejích očích. „S Ilmare se postarejte o děti a nemocné, musejí do bezpečí," vydechla a chytla černovlásku za ramena.

„A to bezpečí je kde?" nadzvedla s údivem Naira své husté obočí a rozhodila rukama.

„Ilmare ho najde," kývla k menší dívce. Země pod nohama všech dívek se otřásla. A najednou už i ony viděly ledové sochy. Poddané Ledové královny. Blížili se, zeď nezeď. Získali sílu.
„A my, Wanko, my musíme bojovat. Zachránit, co se zachránit dá," otočila svůj pohled k Wance, když mladší dívky uposlechly jejích rozkazů a začali se ujímat nejmladších dětí.

„Ale," vydechla Wanka, „ale Haldir," zamumlala a zvedla pohled k Saelind.

„Jdeme bojovat za Haldira," přikývla a vložila do dívčiny rozklepané dlaně dlouhý stříbrný meč. „Teď nebo nikdy, Wanko," usmála se, „kreju ti záda."

Wanka pochopila, že nemůže ztrácet více času, a tak se rozběhla, aby se k Ledové královně dostala dříve než ožívající sochy.

„Wanka!" ozývalo se z mnoha stran, až se zrzce na tváři objevil drobný úsměv. Pokud v ní věřili, mohla to dokázat. Musela.

Během vteřiny se strhl obrovský boj. A zatímco Naira s Ilmare doprovázeli vyděšené děti do velké síně v královském hradě, Saelind šermovala čím to jen šlo, aby držela Ledové dál od Wanky.

„Wanko, nemáme moc času! Jsou silní! Musíš to udělat! Hned!" volala zelenovlasá bojovnice a na jednu ze soch hodila dřevěný kbelík.

„Ledová královna padne!" vykřikla Wanka a úlomek temného Clerfortského meče zabodla královně do hrudníku. Těsně kolem ní proletěl ostrý rampouch, když královna pocítila, jak z ní veškerá magie odchází.

Wanka sledovala, jak se ženská tvář tvaruje do vrásčitého obličeje staré ženy a postupně se z ní stává pouhopouhý prach.

„Haldir," vydechla, když si uvědomila, kdo v bolestech leží na zemi a z posledních sil dýchá.

Mezitím Ledoví roztály a z těch zákeřných ledových soch se stali pouhý skřeti a trolové. Původní sličný lid v Ledovém království.

„Haldire," vzlykla trhavě zrzavá dívka a chytila strážnému dlaň. „Naira má bylinky. Půjde to. Všechno půjde," usmála se, ale plakala.

„To nic, princezno," pousmál se Haldir a natáhl dlaň k její tváři, „občas musí někdo zemřít, aby se mohl narodit někdo jiný," pokrčil rameny, „zachránila jste Perpiris, Wanko, věřil jsem vám," usmál se a vtiskl dívce polibek. První, avšak i polední polibek, který ji kdy dal. Poté jeho hlava klesla, ruka dopadla na kamennou podlahu pod ním a Wance po tváři stekla velká kulatá slza, putující po Haldirově hrudníku.

„Tohle nemůže být konec. Nesmí," vzlykala, ale muž ležel nehybně dál.

„Měl štěstí," promluvila na jednou z dálky Ilmare a začala si rozvazovat šátek. Wanka jí nechápavě pozorovala, zatímco si jej Ilmare sundala. Šedýma očima Haldira pozorovala. „Měl štěstí, že vás, princezno Wanko, mohl poznat," pokrčila rameny a přišla k nim blíž, „a štěstí má, že vás může poznávat dál."

„Cože?" nechápala Wanka, ale přes uslzené oči uviděla oranžově zbarvené obrazce na Haldirově kůži.

Najednou se jeho tmavé oči otevřely a Haldir se zhluboka nadechl.

„Haldire," vydechla Wanka a silně ho objala. Už jej skoro ztratila. A to když zrovna zjistila, jak moc jí na něm vlastně záleží. Haldir nebyl jen obyčejný strážný... Byl to strážný, co hlídal Wanku z vlastní vůle. Věřil jí a přál si, aby strávila zbytek život jen a jen s ním.