výprava za záchranou Vánoc

17. kapitola: sobi

Přejít přes hory nebylo vůbec složité, obzvlášť, když pro jednou nechumelilo. Jenže brzy se Wanka dozvěděla, že elfská vesnice, kam měla s ostatními namířeno, se nachází až za širokým pruhem blankytně modré vody.

„A teď jako co?" nadzvedla obočí Wanka. Naštvaně se otočila na Haldira a čekala, až jí podá informace či jen drobné vysvětlení toho, proč je vedl k oceánu.

„Jestli je to dost zmrzlý, mohli bychom po tom přejít," pokrčila rameny Naira.

„Blázne," uchechtla se Saelind, „je nadmíru jasné, že uprostřed nebude oceán zamrzlý," protočila nad mladší dívkou očima a také věnovala svůj pohled Haldirovi. Byl to on, kdo s tímto geniálním nápadem přišel, tak musel mít i nějaký plán.

Jenže Haldir byl zaneprázdněný chozením v kruzích, prohrabáváním hromad napadaného sněhu a hledáním čeho si, o čem nikoho neinformoval.

„Co to děláš?" nechápala Wanka a zmateně Perpiriského strážného pozorovala.

„Někde tu bude zvon," odvětil a ponořil dlaně do další hromady sněhu. „Mám ho!" vyhrkl nadšeně a pokusil se jej oprášit od bílého sněhu.

„Chceme přeplavat oceán ve zvonu?" uchechtla se Ilmare a nechápavě zavrtěla hlavou. Rozhodně to vypadalo, že i ta malá slepá dívka měla mnohem víc rozumu než Haldir z Perpiris.

„Ne, Ilmare, ačkoliv by to mohlo vypadat dost zajímavě," podotkl a zamračil se. Následně do velkého stříbrného zvonu na dřevěných držácích udeřil a zimní krajinou se ozval krásný zvuk. „Funguje jako dopis. Už brzy tu bude náš odvoz," pousmál se a pohlédl na nebe.

Když hra zvonu skončila, na nebi se objevila malá nepatrná tečka. Ta se však každou vteřinu zvětšovala a již brzy bylo znát, že jsou to velké zastřešené sáně, které táhnou stáří sobi. Během chvilky přistáli vedle zvonu a byli obdivovány Ilmare, Wankou i Nairou, zatímco Saelind s Haldirem zůstávali v mrazivém klidu a celý průběh situace jen pozorovali.

V Clerfortu se Wanka na soba nemohla téměř ani podívat. Dokonce ani v Perpiris jich moc nezahlédla. A najendou viděla velkého starého soba stojícího přímo proti ní. Měl na zadku vypálený nějaký znak, který však zanikal v husté hnědé srsti. Naopak ostatní mladší sobi, ti znak měli skvěle vidět.

„Kam to bude, Haldire?" pousmál se malý skřítek a chlupatýma nohama skočil do sněhu. Nohy se mu však propadly hlouběji než očekával, a tak mu nakonec ze sněhu čouhal jen trup a hlava. Tomu se Naira zasmála a podala mu pomocnou ruku, aby skřítka ze sněhu vytáhla. „Ty jsi mi ale hodná," podotkl se smíchem, ale její ruku nepřijal. Místo toho si rychle ze sněhu vytvořit křeslo, do něhož se posadil.

„Jezdíš jen jednu trasu, Abbé. A ptáš se vždycky," protočil očima Haldir.

„Tak zase do vesnice? Že ty se bojíš, aby ti tyhle roztomilé holky neunesly sirény?" zasmál se a cvrnkl slepou Ilmare do nosu, když se k němu přiblížila, načež se i ona pobaveně zasmála.

„Prostě potřebujeme odvést, tak neklať zbytečné otázky," vydechl a podal mu měšec se zlaťáky, „za ty tě neplatím."

„Ale mohl bys!" podotkl skřítek a skočil zpátky na dřevěné sedadlo, z něhož ovládal soby ve svém spřežení.

„Jasně, a byl by z tebe boháč," ušklíbl se Haldir a pomohl všem čtyřem dívkám vylézt do sání.