výprava za záchranou Vánoc

19. kapitola: vílí návštěvy

Zatímco Ilmare s Nairou pobýhaly po elfské vesnici od domu k domu a radovali se, Wanka s Haldirem a Saelind mířili k hotelu, v němž se měli ubytovat. Haldir vyřizoval u pokladny a Wanka si prohlížela okolí hotelu.

Vesnička působila naprosto dokonale. Snad ještě lépe, než království Perpiris. Elfí občané je z malých obchůdků vítaly jako z královského rodu, ačkoliv všichni z nich byli nečistí.

Naira s Ilmare však po čase vnímání této krásy došli až k hostinci u Goronella, kde si objednali nejlevnější jídlo. Všichni elfové je pozorovali.

„Cítím jejich pohledy, Nairo," promluvila Ilmare v hlučném hostinci na svou kamarádku Nairu.

„Taky že koukají," souhlasila s ní Naira. Kdo ví, proč byly tyhle dvě dívky tak blízkými přítelkyněmi. Byly rozdílného věku, dokonce měly v mnoha ohledech zcela jiné zájmy. Možná za to mohlo jen Nairy dobré srdce, když zjistila, jak špatně na tom Ilmare jako dítko byla. Minimálně tak tomu bylo dříve. Nyní z nich však byly kamarádky doopravdy a ani jedna z nich si již nedokázala představit, že by se snad pohádaly. Naira byla očima pro Ilmare. Ilmare pro Nairu neuvěřitelně dobrým sluchem.

„Ale proč nás sledují?" zeptala se opět tiše slepá Ilmare a usrkla si ze svého nápoje.

„Slečny," promluvil náhle skřítek, který je před pár hodinami dovezl do této vesnice, „nemohl jsem si nevšimnout, jak jste z pohledů zdejších elfů ne své," podotkl a spražil elfy pohledem.

„To tedy jsme," souhlasila okamžitě Naira, neboť doufala, že jí to skřítek vysvětlí.

„Musíte je omluvit, moc vílích návštěv zde nemívají," pokrčil rameny a vyskočil na židli, aby se alepsoň částečně vyrovnal výšce starší víly. „Ale měli byste brzy do hotelu. Haldir vám domluvil pokoje, abyste si odpočinuli po dlouhé cestě," usmál se a nabídl straší z dívek dlaň. Věděl totiž, že druhá dívka je slepá, a tak jím nabídnutou ruku neuvidí.

Naira ruku přijala, položila na stůl pár zlatých mincí a následně pobídla k odchodu i Ilmare.

Wanka vešla do pokoje a nejistě se otočila a Haldira. „Je tu jen jedna postel, Haldire," řekla nespokojeně a poukázala na jednu jedinou postel v jinak velmi pěkném hotelovém pokoji.

„Já vím," přikývl, „Ilmare, Naira a Saelind mají taky jednu postel a gauč. Hotel je takhle před Vánoci úplně plný," objasnil, „ale pokud vám to vadí, najdu jiné místo kde přespat," pokrčil rameny a odložil si svůj těžký batoh na zem.

„Ne, to je v pohodě," vydechla Wanka. Byla vyčerpaná. A nemohla přeci královského strážného nechat spát na zemi. Tak špatné vychování zase neměla.

Proto se již brzy všichni vydali ke spánku, který měl přinést krásnější dny.

Wanka otevřela oči, až když slunce bylo vysoko na obloze, avšak z části schované za mraky. Snad proto vstala až takhle pozdě – slunce totiž neprosvítilo skrze mraky a závěsy.

„Haldire!" vykřikla, když si jen uvědomila, kolik už je hodin.

„Co se děje?" vyhrkl černovlasý strážný vedle ní vyskočil na nohy, aby mohl okamžitě zakročit.

„Je dvanáct, to je půl dne pryč. Ve čtyři se stmívá a my ještě nevyrazili. Musíme okamžitě jít!" vyhrkla a začala se převlékat, bez ohledu na to, že je v pokoji ještě stále Haldir. Ten se však slušně otočil a sledoval snašející se vločky z nebes.

„Slečno, za čtyři hodiny nikam nedojdeme, navíc tu mám přítele, který ví o královně mnohé. Zůstaňme tu ještě jednu noc," nabádal jí a přes všechno nutkání otočit se, když s ní mluvil, se přemohl.

„Ztrácíme čas, Haldire," rozhodila rukama a stoupla si přímo před něj.

„Vyrazíme hned za úsvitu, prosím, Wanko," vydechl a pohlédl jí do očí.