Dangerous love (Icy Love 2)

54

Christian

" Romane. Cessare. Ukliďte to," nařídil jsem a odvrátil se od mrtvé ženy.

Vyšel jsem z domu a zhluboka se nadechl, jakmile jsem se dostal na čerstvý vzduch.

Cítil jsem vedle sebe Maxima a Alexe. "Co bude dál?" Alex se zeptal.

" Strawberry Club," byla moje jediná odpověď.

***

Po zjištění Ryanovy polohy nám netrvalo dlouho, než jsme ho našli. Šlo to hladčeji, než jsem si myslel. Menší potyčka, několik vytažených zbraní. Kolem nás proletělo pár kulek a pak už jsem Ryana táhl ven z klubu.

A teď byl přivázaný k židli a zamčený v mém sklepě.

Vyslýchali jsme ho už několik hodin, ale stále jsem nedostal odpovědi, které jsem potřeboval.

Nevěděl, kde je Dmitri.

Myslel jsem si, že lže, ale ve tváři měl vepsanou pravdu. Opravdu to nevěděl. Jeho strach prozrazoval jeho drsnou obranu. Měl strach.

Dmitri byl chytrý člověk, ale jak dlouho se ještě dokáže skrývat?

Seděl jsem před Ryanem, když se znovu rozkašlal a vyplivl vyražený zub. Krev mu kapala a stékala po bradě. Těžce dýchal, hruď se mu téměř bolestivě zvedala. Každé nadechnutí se zdálo být pro něj obtížné.

Vypustil ze sebe tichý smích a mně překvapeně vystřelilo obočí. Jeho smích zněl směšně, téměř nutkavě. Naklonil jsem se dopředu a čekal, až promluví.

"Proč se nezeptáš Maxima?" sípal.

Páteř se mi narovnala a svaly se mi při jeho slovech napjaly. "Jsi si tak jistý... sám sebou, ale tvůj nejdůvěryhodnější muž... je zrádce. Zeptej se... ho..."

Sklopil hlavu, jako by ho vyslovení těch několika slov unavilo.

Maksim, který stál za ním, mu ovinul prsty kolem krku a stiskl ho. Ryan se snažil dýchat, tvář mu zrudla až do fialova. Dokonce jsem viděl, jak mu na kůži praskají cévky.

Když začal ztrácet ostrost, zvedl jsem ruku a Maksim ho okamžitě pustil. Z hrudi mi náhle vyrazil smích. Byl to tichý chechot, ale zněl smrtelně chladně. Dokonce nebezpečně.

Než jsem promluvil, dal jsem Ryanovi čas, aby se popral s dechem. "On není zrádce," odpověděl jsem klidně a posadil se zpátky na židli.

Ryan zvedl hlavu, když se opakovaně rozkašlal. Oči mu překvapeně zaplály. "On... tě... špehuje... pro Dmitriho."

" Omyl," zamumlal jsem zpátky. "Nesleduje. Smůla pro Dmitriho, že si to myslí."

"Cc...oo?" Ryan vyprskl, zmatek vepsaný v jeho zkrvavené tváři.

Místo odpovědi jsem vstal. Při odchodu z místnosti ve mně narůstala frustrace. Pokud si Dmitriho muži mysleli, že Maksim je zrádce, pak nevěděli, kdo je skutečný zrádce.

Další chytrý tah od Dmitriho. Někdo z mého panství musel pracovat pro Dmitriho , ale nikdo jiný než Dmitri to nevěděl .

"Kurva!" Zařval jsem a praštil pěstí do zdi. Slyšel jsem, jak mi praskají klouby, ale bolest mě nevyvedla z míry . Jen mě to ještě víc vytočilo.

"Co chceš dělat?" Maksim se tiše zeptal. Vždycky byl klidný, vždycky připravený na další krok.

"Nezabíjej ho. Ještě ne."

Ryan byl Dmitriho zástupce. Dmitri ho bude potřebovat. Koneckonců jeho říše byla v současné době v Ryanových rukou. Dmitri bude muset Ryana jednoho dne kontaktovat.

A až to udělá, budeme připraveni.

Zavřel jsem oči a opřel se čelem o zeď.

Za zavřenými víčky se mi mihla Mayina tvář. Stejný sladký úsměv. Zvuk jejího smíchu.

Jenže tentokrát jsem slyšel její šepot. Dvě zakázaná slova.

Miluji tě.

Ta slova mezi námi nikdy nezazněla, ale byla tam.

Poprvé jsem si přál, aby to řekla. Přál jsem si, abych se těch slov mohl držet, zatímco můj anděl bude pryč.

Maya

O 1 týden později

Jak se jmenuji?

Snažila jsem se vzpomenout. Snažila jsem se vyslovit své jméno šeptem, ale rty se mi nehýbaly.

Jak se jmenuji?

Položila jsem si tu otázku několikrát a usilovně se snažila si vzpomenout. Ale všechno bylo rozmazané. Nic mi nedávalo smysl. Nemohla jsem si vzpomenout na své jméno... na svůj život... ani na nic jiného.

Byla jsem prostě bezvládná. Ztracená. Nic jsem necítila.

Nevěděla jsem, kde jsem. Pořád byla tma, jen s trochou světla. Chlad se mi vsakoval do kůže, až jsem se nekontrolovatelně třásla.

Moje jméno. Musela jsem si vzpomenout na své jméno.

Ma... M... začínalo to na M.

Ma...Ma...Ma...

Zavřela jsem oči, lehla si na studenou zem a přitáhla si kolena k hrudi. Všechny mé vzpomínky byly polámané, roztříštěné po celém tomhle místě.

Ma...Maya...

Maya.

Znělo to správně. Povědomě. Znělo to jako já.

Maya.

Jmenuji se Maya.

Tohoto nového objevu jsem se pevně držela.  Maya. Jmenovala jsem se Maya a musela jsem si to zapamatovat. Nemohla jsem znovu zapomenout. Byla to každodenní rutina. Vzpomínala jsem si, ale pak jsem to zase zapomněla.

Jmenuji se Maya.

Když jsem si tu větu v duchu opakovala, zaslechla jsem šepot. Bylo to jen v mé hlavě, ale šepot pokračoval. Bylo to jedno slovo. Dvě slabiky.

Nebylo to moje jméno.

Ale znělo to tak správně. Jako bych to potřebovala znát.

Pokaždé, když jsem se snažila vzpomenout si na své jméno, v hlavě mi vždycky zašeptalo slovo anděl.