Silnější než magie ( SNARRY)

1.

V dálce růžověl obzor a nový den o sobě dával vědět. Žena, jejíž hnědé vlasy byly už tu a tam protkány šedivými prameny a jen stěží bylo možné určit, zda za to mohl věk či neustálé starosti, stála u okna a sledovala vycházející slunce. Předpokládala, že se jedná o její poslední pohled na krajinu, která jí byla po tolik let domovem.

V místnosti s ní byla ještě jedna osoba. Muž s vrásčitým obličejem a bílými vlasy ležel na posteli a podle bolestivého výrazu ve tváři velice trpěl. V koutcích úst měl zaschlou krev, kterou ještě hodinu zpátky vykašlal. Na první pohled bylo zcela jasné, že muž má již své dny sečteny a smrt po něm natahuje pařáty. Sotva slyšitelně zachrčel a žena se na něj otočila. Věděla přesně, co muž chce. Posadila se na kraj postele vedle něj a její dlaň sevřela vrásčitou ruku.

„Měla bys tady zůstat a konečně začít žít. Nebudeš mít na krku mrzáka a díky novému ministrovi budeš volná," ozval se v její mysli mužův hlas. Vůbec se nehodil k umírajícímu starci, zněl tak mladě a pln síly. Možná proto, že stařec nebyl opravdu starcem.

„Žít? Jaký život mě zde čeká? Zůstali jsme jen my dva, nikoho nemáme a svět tam venku není takový, za jaký jsme bojovali. Nemám důvod zůstávat," poslala mu myšlenku nazpět. Přistihla se, jak přemýšlí nad tím, kolik let už se svým mužem nemluvila nahlas.

„A tam? Budeš to všechno znovu sledovat? Zůstaň tady, prosím."

„Harry Potter by na mém místě zůstal? I kdybych měla všechnu tu zkázu sledovat znovu, půjdu s tebou. Jsem tvoje žena," odpověděla a usmála se na něj, přestože to nemohl vidět.

„Tohle není ten správný argument. Víš stejně dobře jako já, že jsme se vzali jen abychom jeden druhého chránili. Nikdy jsi neměla povinnost stát mi po boku. A Harry Potter v prvé řadě neměl prohrát!"

Viděla, jak se muži chvějí víčka, jako by snad chtěl otevřít oči a upřít na ni naštvaný pohled. Nemohl, už dlouhou dobu nedokázal otevřít oči ani promluvit. To, že byl ještě naživu se dalo považovat za zázrak.

„Přestaňme hrát tuhle hloupou hru, co kdo měl a neměl udělat. Velmi často se věci stanou jinak než bychom si bývali přáli. Nemusela jsem s tebou zůstávat, vím to, ale ty jsi mě taky nemusel zachraňovat. Mohli jsme jít každý svou cestou, ale jaký by byl výsledek? Teď bychom byli stejně sami každý na jiném místě. Už tenkrát, když jsme se brali jsem byla pevně rozhodnutá být ti přítelkyní a oporou až do konce. Chtěla jsem být ženou na kterou budeš moci být hrdý, protože jsi to byl ty, kdo se zajímal o mé bezpečí, zatímco muž, kterého jsem milovala se hnal za slávou a mě klidně odkopl. Prostě s tebou půjdu," oznámila a pevněji sevřela ruku ve své dlani.

„Já jen chci, abys byla konečně trochu šťastná. To jsi se mnou neměla možnost zažít," ozval se po chvíli její manžel. „Jestli je jediná osoba na světě, která by si to zasloužila, tak jsi to právě ty."

„Ale no tak! Jsi pořád stejný, opravdu!" zasmála se žena v duchu i nahlas. „Ty sám jsi veškeré své štěstí a pohodlí obětoval na úkor ostatních, tak co mi tady vykládáš! Já byla a jsem šťastná, protože nejsem sama a pořád vidím naději na lepší svět."

Nastalo mezi nimi ticho, ne to tíživé, ale příjemné a žádané, kdy se každý ponořil do svých myšlenek. Věděli, že nemá smysl se přít a vlastně za celých dvacet let manželství se snad ani jednou opravdu nepohádali.

Hodiny na nedalekém kostele odbili šestou hodinu ranní. Žena pevně sevřela víčka a vyčkávala. I přes veškeré své znalosti netušila, co je čeká, ale byla to jejich jediná naděje. Nejen pro ně, ale i pro celý kouzelnický svět.

***

Možná byl největším čarodějem století, ale také byl pouhý člověk. Starý člověk se spoustou starostí. A tou největší byl návrat Voldemorta. Věděl, že tahle situace nastane, stejně jako znal znění věštby, která jasně vypovídala i o tom, kdo se Voldemortovi má postavit, přesto měl vážné obavy. Harry Potter byl jistě neuvěřitelný mladý čaroděj a časem by z něj mohl být i mocný kouzelník, ale zatím to byl stále hoch. Bylo příliš brzy, aby čelil největšímu černokněžníkovi všech dob. Tížilo ho vědomí, že dítěti byla na bedra uložena taková zodpovědnost.

Byl hluboce zamyšlen nad blížící se válkou, když ho vyrušil závan silné magie a uprostřed ředitelny se objevila mihotavá záře. Možná by měl být znepokojen, ale pravdou bylo, že byl naprosto klidný. Spíše než obavy cítil zvědavost. Věřil, že ochrany hradu jsou perfektní a on sám rozhodně nebyl žádný slaboch, aby se neubránil, kdyby to situace vyžadovala.

Světlo se zvětšovalo a nabíralo jasný tvar. Netrvalo dlouhou a před Brumbálem seděla na zemi žena ve středních letech svírající ruku jakéhosi starce. Ředitel školy se postavil a přešel k nečekaným návštěvníkům a byl nesmírně překvapen, když ženu poznal.

„Slečno Grangerová?"

Žena konečně otevřela oči a podívala se na něj. Už jen z toho pohledu poznal, že jeho studentka musela vidět a zažít věci, které by se neměly nikomu stát. Přesto se na ředitele usmála širokým, upřímným úsměvem.

„Tak už mi bezmála dvacet let nikdo neřekl, je to docela nezvyk," odvětila stále svírající mužovu ruku. „Dlouhá léta mě oslovují Potterová."

Brumbál překvapeně zamrkal, protože pokud byla Potterová, pak ten stařec musel být...

„Harry?!"

Přešel blíže a opravdu se díval do tváře Harryho Pottera! Ovšem muž vypadal minimálně jako stoletý stařík. Jakmile si všiml pramínku krve stékajícím z koutku mužových úst, okamžitě vytáhl hůlku, ale Hermiona Potterová ho zastavila.

„To nemá smysl, pane řediteli. Ani vy nemáte moc ho zachránit a my na tuhle chvíli čekali spoustu let," pohlédla na svého muže a usmála se: „Já vím, nemusíš mi to připomínat," řekla a vytáhla z kapsy kabátu jeho hůlku. Vložila mu ji do ruky a obě jeho ruce pak složila na hruď.

Albus Brumbál to beze slov pozoroval, jeho instinkt mu napovídal, že se vše brzy vysvětlí, proto tiše vyčkával a sledoval, jak ti dva spolu zjevně beze slov komunikují. Velmi ho bolel pohled na muže, kterého znal jako energického mladíka plného odvahy.

Hermiona se postavila vedle ředitele. Tvářila se klidně, ale v očích se jí leskly slzy, které si následně našly cestu po tvářích dolů.

„Jsi opravdu nenapravitelný," uchechtla se přes slzy. „Neboj se, já se o sebe postarám, mám přece tvoji školu. Už můžeš jít, Harry."

Ředitel sledoval mlhavý opar zvedající se z Harryho těla a formující se do koule. Pak náhle Harryho hůlka vzplála a koule se naplnila jejím kouřem. Než se nadál, záře zmizela za dveřmi ředitelny a před nimi již leželo jen mrtvé tělo.
Hermiona vytáhla svou hůlku a provedla několik složitých pohybů ze kterých Brumbál bezpečně poznal o jaké kouzlo se jedná. Tiše zamumlala: „Corpus animae, a malo liberatum, solvat in aerem," a tělo před nimi se rozplynulo a nezůstalo z něj vůbec nic.

„Domnívám se, že jste se zde neobjevili jen tak náhodou a předpokládám, že mi vše vysvětlíte, paní Potterová," pronesl po chvíli Brumbál.

„Samozřejmě. K tomuto dni jsme se upínali velmi dlouho, protože Harryho smrt v této době je jedinou nadějí na lepší budoucnost než kterou jsme poznali," odpověděla bez známek emocí Hermiona.

„Proč zemřel?" otázal se ředitel, protože tato jediná otázka ho zajímala nejvíce. Proč Harry Potter vypadal o tolik let starší než Hermiona? Albus předpokládal, že Harry nemusí válku přežít, ale toto nevypadalo na následky války.

„Láska, pane řediteli. Harryho Pottera zabila láska a způsobila zničení celého kouzelnického světa. Svět, který znáte zmizel."