Silnější než magie ( SNARRY)

36.

Hermiona kráčela temnou chodbou mezi celami a cítila chlad, který měli mozkomorové i celá stavba na svědomí. Její čtyři patroni ji doprovázeli a díky jejich přítomnosti na ni vězení působilo méně děsivě. Nebyli vytvořeni čistě šťastnou vzpomínkou, ale také touhou, proto byli odolnější než patroni ostatních kouzelníků a nevysávali z ní energii, tak jako to bylo běžné. Když procházela kolem cel, myslí se jí ozývala vzpomínka pravé madam Loddové na Luciuse Malfoye.

„S těmito důkazy můžete strávit celý život v Azkabanu, Malfoyi. Stálo vám to za to? Jste inteligentní muž, máte hodnou ženu a malého syna, nebylo by lepší žít klidný rodinný život?“

Arogance z Malfoye i z jeho společníka čišela, ale Herm za tou jeho maskou viděla mnohem víc. Viděla uznání vlastní chyby.

„Vaše důkazy mě nezajímají, Loddová. Ale víte co? Kdyby taková situace znovu nastala, popadnu rodinu a zbaběle uteču za vámi do Ameriky, co vy na to? Zní to lépe?“

Jeho společník se rozesmál, stejně jako samotný Lucius, ale jí nemohl obelstít. Byla někým, kdo se hrabal v mysli samotného Grindelwalda, ona poznala, že mluvil naprosto vážně.

Když se Herm dozvěděla, že i přes veškeré důkazy zůstal Malfoy na svobodě, nechala to být. Věřila, že každý si zaslouží druhou šanci. Proto taky tuhle vzpomínku svěřila i Hermioně. A ona se k ní upínala. Zoufale si přála, aby byly Luciusovy pohnutky k Harryho únosu oprávněné. Ne, kvůli němu, ale kvůli Dracovi. Obětoval pro ně vlastní život a sám nezažil žádné štěstí.

„Tak to není, Hermiono. Víš moc dobře, že roky strávené s tebou a Harrym jsem považoval za šťastné,“ rezonoval jí myslí hlas jejího patrona. Málokdy před svými patrony uzavírala své myšlenky, protože se jen zřídka ozývali pokud s nimi přímo nemluvila. Nyní, pod tíhou celé situace, úplně zapomněla, že Draco, který ji jako patron doprovázel, její myšlenky vnímal.

„Hermiona má pravdu, Draco,“ ozval se dvanácterák. „Byli jsme nejlepšími přáteli, ale těžko se ta situace dala považovat za šťastný život. Pokud se nemýlí, tak byste mohli začít jinde a znovu. Bez Voldemorta a smrtijedů.“

„Nechci, aby odešel z Bradavic!“

„Cože?“ vyhrkla Hermiona a omluvně se usmála na bystrozora, který se na ni překvapeně otočil.
„Jak to myslíš, Draco?“ dodala již ve své mysli.

„Jeho nebo tedy moje největší štěstí je v Bradavicích, jenom jsem si to díky otcovu vlivu a vlastní blbosti ještě neuvědomil. Když odejdu, tak o to přijdu.“

„A objevíš něco jiného, co tě udělá šťastným, blbče. Zníš skoro jako Harry, ale ten k tomu má pádný důvod,“ pronesl otráveně Ron a Hermiona se na psa kráčejícího po jejím boku naštvaně podívala. Tohle byl Ronův způsob myšlení, který ji dostal až do Sergejova zajetí.

„Nejprve zjistíme od Luciuse pravdu a pak si promyslíme, co uděláme, Draco,“ odvětila v myšlenkách Hermiona zrovna ve chvíli, kdy se zastavili před správnou celou.

Bystrozor s nechutí odemknul mříže a jakmile Herm vstoupila zase je za ní zamkl. Bezpečnost nade vše, ušklíbla se v duchu a přešla k palandě na které shrbeně seděl dříve mocný muž. Jen po pouhých dvou dnech vypadal jako troska.

Dvanácterák a pes se k němu těsně přiblížili, aby mu dopřáli trochu oddechu od děsů, které mu způsobovali mozkomorové. Hermiona vytáhla z kapsy tabulku čokolády a vtiskla ji muži do ruky.

„Luciusi, víte, kdo jsem?“ zeptala se mírně a počkala až Malfoy zvedne hlavu a pohlédne na ni.

„Loddová, po těch letech jste mě sem dostala,“ zachraptěl Lucius a ukousl kus čokolády.