Silnější než magie ( SNARRY)

47.

Už neměla sílu ronit slzy, tak jen seděla a sledovala spícího Harryho. Modřiny na jeho obličeji se díky péči madam Pomfreyové rychle léčily a postupně mizely. Nikdo jí nedokázal vysvětlit, jak k nim přišel, ani proč ho v takovém stavu dovedli právě Zabini a Dean. Dokonce ani nevěděla, kdo na ni hodil ten lektvar, ale měla podezření, že to byl někdo ze zmijozelu. Ovšem kdo by byl tak zákeřný?

Povzdechla si a položila hlavu vedle Harryho ruky. Celou noc nespala, protože se jí hlavou neustále honila slova, která v noci vyslechla. Ráno vstala dříve než ostatní, takže nevěděla, co se mezi Ronem a Harrym stalo. Pochopila, že Harry si musel stát za svým názorem, protože, když si k ní Ron v učebně sedl, oznámil jí, že pokud se Harry chce zastávat Malfoye, tak si to bude schytávat s ním. Proto si od něj odsedla.

Chápala, že pro Rona muselo být Harryho chování šokující, ale tentokrát stála na Harryho straně. V mudlovském světě viděla spoustu příkladů, kdy děti prostě nenáviděly to, co nenáviděli jejich rodiče. Ona sama měla výhrady k některým lidem, protože takové výhrady měli její rodiče. Neomlouvalo to Malfoyovo chování, ale bylo to vysvětlení. Jenomže Ron to nechápal. Nejspíše měl Harry pravdu i v tom, že Malfoyovi záviděl.

Opravdu může někdo tolik toužit po bohatství, že zradí i své blízké? Tohle zase nechápala ona. Peníze nejsou všechno i když v mnohém mohou pomoci. Rodina Weasleyových ji vždy připadala úžasná právě proto, že mají málo a přesto jsou šťastní a drží spolu.

„Jak se cítíš, Hermiono?“ ozval se hlas kousek od její hlavy a ona sebou leknutím trhla. Na posteli seděla fretka, stejná se kterou včera v noci rozmlouval Harry.

„Paní profesorko?“ zkusila, protože si stále nebyla jistá tím, zda se opravdu jedná o ni.

„Ano, jsem to já. Přesněji část mého vědomí uložená v patronovi. Jak ti je?“

„Dobře. Madam Pomfreyová se o mě postarala. Musím jen počkat dokud se nevstřebá veškerá mast, kterou mi nanesla na popáleniny. Naštěstí to nebylo vážné. Ale co se stalo, paní profesorko? Kdo to po mně hodil a kdo Harryho takhle zmlátil?“

„Ty to nevíš, Hermiono?“ pronesl nevěřícně patron a Hermiona zavrtěla hlavou.

„Ne. Když mě ten lektvar zasáhl, měla jsem pocit, že jsem úplně mimo a nevnímala jsem nic kromě bolesti zad,“ odvětila dívka.

„Jsi si jistá tím, že to chceš vědět teď hned? Můžeš počkat do večeře, tam ti to spolužáci jistě řeknou.“

„Chtěla bych to slyšet od vás, je to lepší než zkreslené informace od studentů,“ stála si za svým Hermiona a patron si ji chvíli zkoumavě prohlížel.

„Budiž. Tvé zranění i Harryho stav má na svědomí pan Weasley,“ odvětil patron a sledoval, jak Hermiona bledla a z očí se jí začaly kutálet slzy. Pro Draca to byl bolestivý pohled. Ze školy si ji pamatoval jako někoho, kdo vždy zachovával chladnou hlavu a nikdy neplakal. Slzy u ní viděl až v dospělosti, kdy trpěla Ronaldovou zradou i Harryho stavem.

„J-jak?“ Neptala se proč, protože sama už odpověď znala.

„Netuším, proč zaútočil na tebe, vím jen, že to byl jeho nepovedený lektvar. Nejspíše proto jsi byla omámená. Co se týče Harryho…hned, jak tě slečna Patilová odvedla, zaútočil na něj. Harry se nebránil a nechal ho, aby na něj plival nadávky a mlátil ho. Myslím, že byl příliš šokovaný jeho chováním a na obranu vůbec nemyslel. Weasleymu se nelíbil Harryho postoj vůči Malfoyovi ani můj trest. Domníval se, že mě Harry na něj poštval. Možná by Harry dopadl hůře, kdyby ho pan Malfoy nezachránil a slečna Parkinsonová nepřivedla mě a profesora Snapea.“

Hermiona mlčela. Nevypadala tak šokovaně, jak Draco předpokládal. Vlastně se tvářila naprosto klidně. Mnohem klidněji než ve chvíli, kdy jí oznámil, že to byl Ron, kdo na ni zaútočil.

„Včera v noci jsem vás slyšela mluvit a Harrym. Dlouho jsem o tom, co jsem vyslechla přemýšlela. Harry získal vzpomínky z budoucnosti a nejspíše i svou moc, že ano? Potřebuje tu sílu, aby zabránil něčemu co se má stát. A Ron mě v budoucnosti zradí a Harry bude tím, kdo mě zachrání. Jsem ráda, že to vím. Jinak bych ten dnešek asi nedokázala překousnout. Vy jste vylezla ze své ulity proto, abyste Harrymu pomohla na jeho cestě, mám pravdu?“ promluvila tiše Hermiona a kdyby fretka mohla, překvapením by asi vyjekla. Nicméně, stále se jednalo o patrona, který musel jednat jménem Herm.

„Harry, pětadvacet let v budoucnosti, provedl složitý rituál, aby přenesl svému mladšímu já svou moc a několik důležitých vzpomínek. Byla to jediná možnost, jak zachránit svět, který teď známe. A ano, mou úlohou je chránit Harryho a pomoct mu splnit jeho náročný úkol.“

Hermiona si fretku prohlížela. Draco ten pohled znal. Tvářila se tak vždy, když zvažovala, zda má říct, co si myslela. A většinou to nebylo nic dobrého.

„Mohu být upřímná?“

„Samozřejmě, Hermiono,“ odvětil patron, ale Draco si svou odpovědí nebyl tak jistý.

„Stojíte při Harrym, pomáháte mu a chráníte ho, ale nejste Herm Loddová. Jsem si tím jistá. Když jste mě tenkrát požádala, abych Ronovi nic neříkala, opovržení a vztek, které jste do těch slov vložila, byly příliš silné na to, abyste to znala jen ze vzpomínky.“

Draco neodpovídal. Věděl, že se blíží i ostatní patroni a s nimi i jejich stvořitelka. O pár vteřin později, se Herm objevila za Hermioninými zády.

„Zajímavá myšlenka, Hermiono, ale opravdu jste si svým tvrzením tak jistá?“

Hermiona se překvapeně otočila a dívala se do tváře usmívající se profesorky.

„Ano, jsem.“

Všichni patroni se usadili kolem Harryho a Loddová to s úsměvem pozorovala. Byli její součástí a na Harrym jim záleželo stejně jako jí.

„Co vás k tomu vede? Tohle není něco, na co můžete přijít z jedné věty.“

„Jak víte, co se dělo v budoucnosti? Tohle mě napadlo včera, ale už předtím jsem měla podezření. Váš patron, dvanácterák, jeho hlas mi přišel povědomý, stejně jako hlas fretky. Slyšela jsem, jak se Brumbál bavil s profesorem Lupinem, jak jste zabránila nějaké pracovnici nastoupit do školy. Jste vždy tam, kde se Harrymu něco může stát, jako kdybyste věděla předem, co se stane. Nemyslím si, že pravá madam Loddová by byla až tak dobrá a neumím si představit, že by se tady tak náhle zjevila,“ řekla Hermiona a dle jejího výrazu si byla svými slovy jistá.

„Co si o tom myslíte?“ pohlédla Herm na patrony a zdálo se, že se jí jejich odpověď moc nelíbila. „To je nefér převaha,“ ušklíbla se a stočila zrak na Hermionu.

„Kdo si tedy myslíte, že jsem?“

Hermiona sklopila pohled k zemi a sbírala odvahu ke své odpovědi. Pokud se mýlila, tak ze sebe udělá hlupačku, ale její vnitřní pocit jí popoháněl a říkal, že má pravdu.

„Já. Vy jste já z budoucnosti,“ podívala se Herm zpříma do očí. „A tohle,“ ukázala na patrony, „je patron Harryho, Rona a profesora Brumbála. Jen nevím, komu patří fretka.“

Herm přešla na druhou stranu postele a posadila se na židli. Svou dlaní přikryla Harryho ruku, tak jak to mívala ve zvyku vždy, když Harry trpěl. Tohle byla ta jediná útěcha, kterou mu kdy mohla poskytnout.

„Byla jsem příliš neopatrná. Mohlo mě napadnout, že mě odhalíš. Vždycky jsi na všechno přišla. Kdy jsi mě začala podezírat?“

„Když jste mi řekla, abych se dívala na svět kolem sebe a nehledala odpovědi jen v knihách. Tohle je něco -.“

„- o čem často přemýšlíš. Jestli můžeš opravdu všechny odpovědi najít v knihách,“ dopověděla za ní Herm. „A co budeš dělat teď? Jak naložíš s informací, že tvé budoucí já je tady a vydává se za někoho jiného, byť s jeho svolením?“

„Nejsem někdo, kdo by něco takového udělal bez rozmyslu. Kdyby to byl někdo jiný, nejspíše bych šla za ředitelem, ale teď to neudělám. Stejně o tom ví a já věřím sama sobě,“ odpověděla Hermiona.

„Myslela jsem si to. Koneckonců jsem pouze starší verze tebe. Roky po Harryho boku i čas strávený s pravou Herm Loddovou mě sice změnily, ale základ máme pořád stejný usmála se žena.

„Opravdu si vezmu Harryho?“ vyhrkla dívka a ani si neuvědomila, že zvýšila hlas.

„Ne, nevezmeš. Nikdy jsem ani na minutu nelitovala, že jsem Harryho ženou, ale musela jsem sledovat jak v krutých bolestech umíral, protože osoba, se kterou měl být zemřela. Pokud by sis ho měla vzít, znamenalo by to, že jsme nezměnili to, co je potřeba.“

Hermiona slyšela v hlase svého budoucího já bolest tak velkou, že jí samotné vyhrkly do očí slzy. Netušila, že nebyla sama, kdo Hermina slova nesl těžce.