Silnější než magie ( SNARRY)

31.

Zapálila oheň v krbu jen aby měla co pozorovat. Připadala si tak…zoufale? Nevěděla, jak to vlastně pojmenovat. Věděla, že návrat bude těžký. Byla si jistá, že bude čelit obtížným situacím. Tušila, že změní i věci, které nechce, ale tohle? Za tu krátkou dobu, kdy tady byla toho více pokazila než napravila.

Zachránila Harryho před mozkomory a následným soudním procesem, ale dala tak příležitost k jeho únosu. A dala Voldemortovi důvod potrestat profesora lektvarů.

Nevěděla, zda se zachovala správně, když se  vydala na ošetřovnu, ale musela se mu omluvit. A přesvědčit se, že je opravdu v pořádku. Samozřejmě, že něčím takovým si neprošel poprvé a jistě to zvládal mnohem lépe než kdokoliv jiný, ovšem to pro ni v tu chvíli nebylo vůbec důležité. Nemohla překousnout fakt, že její vinou trpěl jak Snape tak i Harry.

Vstoupila do spoře osvětlené místnosti a na poslední posteli ho spatřila. Zíral do stropu, těžko říct, co se mu honilo hlavou. Jistě nebyl nadšený, že musí být na ošetřovně, ale madam Pomfreyová chtěla dohlédnout na to, že se nebude přemáhat, aby se zahojily rány, které crucio způsobilo.

Hermiona chvíli váhala, co vlastně někomu jako byl Severus Snape říct, aby ji nevyhodil hned jakmile ji spatří. Nakonec se rozhodla pro určitou polopravdu. Nebo téměř pravdu. Záleželo z jakého pohledu se na to člověk podíval. Rázným, ale tichým krokem přešla k jeho posteli.

„Dobrý večer,“ pronesla tiše a snažila se, aby se jí netřásl hlas.

„Vy?“ ozval se mdle a překvapeně na ni pohlédl.

„Ano, já. Přišla jsem se omluvit. Kdybych se nevydala do Kvikálkova, nebyl by jste zde,“ řekla vážně a nijak ji nepomohlo, když si Severus pohrdavě odfrknul.

„Netušil jsem, že jste natolik důležitá, že vás ředitel musí o všem informovat.“

„Tak to není, pane Snape. Věděla jsem, že se něco děje a sama jsem ředitele kontaktovala. On mi pouze potvrdil mou domněnku a vysvětlil, jaké k tomu vedly důvody. Nicméně, kdybych se do situace s mozkomory nepletla, nemusel byste být zde, takže se omlouvám.“

„Ale Potter by byl mrtvý,“ konstatoval suše profesor lektvarů.

„Pravděpodobně,“ odvětila Hermiona a otáčela se k odchodu, jenomže přesně jak očekávala, Snape nebyl hlupák.

„Jak jste mohla vědět, že se něco děje?“

Zastavila svůj pohyb a povzdechla si. Neměla moc možností jak se zachovat. Ne za situace, kdy potřebovala, aby Harry a Severus vyvíjeli svůj vztah. Nemohla všechno tajit, koneckonců Brumbálovy tajnosti se jim v budoucnosti vymstily. Přesto však nehodlala odpovědět přímo.

„Proč to chcete vědět? Stejně jsem nijak nebyla nápomocna,“ pronesla klidně, ale na profesora se nepodívala. Nechtěla, aby v její tváři poznal vinu a bolest, kterou cítila.

„Protože se domnívám, že se to týká Harryho.“

Překvapeně na něj pohlédla. Opravdu teď použil Harryho jméno? Nebyly to náhodou obavy, co právě slyšela v jeho hlase? Je možné, že si profesor začal uvědomovat, jak je pro něj Harry důležitý? Na malý okamžik polevila v ostražitosti a malá část Harryho magie ji naprosto pohltila. Necítila jen bolest, ale nesmírnou radost ke které zdánlivě neměla žádný důvod. Rychle se uklidnila a dostala magii zpět pod kontrolu.

„Pane Snape, některé podrobnosti nezná ani ředitel, proč bych je měla sdělovat vám? Změní to snad nějak váš postoj k Harrymu?“ vložila do svého hlasu všechen chlad, který dokázala. Pokud byla nucena mluvit, tak z toho musela aspoň něco vytěžit.