Lukas a já podruhé

Velká hokejová láska pokračuje

seznámení s příběhem

Pokud vás úplnou náhodou nezajímá moje žblebtání, můžete rovnou přeskočit na konec k nadpisu Technické informace (a já se to nikdy nedozvím), kde se dočtete, kdy a jak bude příběh vycházet.

Tak se znovu setkáváme. Velká hokejová láska pokračuje. ♥

Hned na začátek vám chci říct jednu důležitou věc – nemám ráda druhé díly. Ne že by to bylo pravidlo, ale pro romantické příběhy to platí skoro vždycky. Připadá mi, že jakmile je první díl uzavřený a všechno dospělo ke svému konci, nemělo by se do toho rýpat. Maximálně nějaká doprovodná povídka pro radost. Ale proč znovu otevírat něco, co fungovalo?

Mám pocit, že jsem za život četla a viděla spoustu druhých dílů, které byly vystavěné na podobném principu. Vztah obou hrdinů je super, ale pak ho naruší někdo třetí. A určitě se shodneme na tom, že některé druhé díly zkrátka působí, jako kdyby přišel nakladatel za autorem a řekl: „Hele, sice už k tomu není potřeba nic dodávat, ale první díl se prodával, takže koukej něco vymyslet."

Haha. Po tom všem, co jsem právě teď napsala, můžete nabýt dojmu, že jsem se totálně zbláznila, když jsem se do druhého dílu pustila. A já vám to nebudu ani v nejmenším zazlívat. Tohle je pro mě samotnou taková malá úvaha nad tím, proč jsem se na tuhle cestu rozhodla vydat a Klárku nemilosrdně strhla s sebou.

Ale popořadě, vraťme se díky obraceči času zpátky. Právě jsem dopsala novelu Lukas a já a jsem s ní spokojená, miluju ten příběh, byť mě emočně maličko vysál (ale já jeho taky, takže jsme si kvit). Přemýšlím, co dál. Jestli se pouštět do nového příběhu, nebo si dát od psaní pauzu a pak... Zcela spontánně napíšu první kapitolu druhého dílu, o kterém jsme nikdy nemluvily. Dám to Klárce přečíst a řeknu: „To by bylo hustý, že?" A ona na to: „To jo!"

Kapitolu schovám do složky v počítači. Vytvořila jsem si takovou verzi, jak by to mohlo pokračovat a dušička má klid.

Jenomže i když se věnuju jiným příběhům, neznamená to, že by Nigel a Lukas najednou zmizeli. Pořád na ně myslím. A co víc, oba kluci s námi pořád bydlí. Stačí jedna nevinná věta během našeho nekonečného rozhovoru s Klárkou. Nebo možná stačí fakt, že se mi prostě a jednoduše stýská po klukovi, do kterého bych mohla znovu nalít svoje emoce.

Není to poprvé, co mluvím o tom, jak jsme si s Nigelem ve spoustě věcech podobní.

Takže se stane, po té nevinné větě, že začneme s Klárkou rozvíjet Nigelův a Lukasův život. Co by bylo dál? Padne téma vysoké školy. A děláme si legraci z druhých dílů, mluvíme o tom, jak to pojmout originálně, nebo snad ani ne originálně, ale takovým způsobem, aby to dávalo smysl nám dvěma a hlavně, aby nás to bavilo. Pak zase smích – to bych to mohla jít rovnou napsat, ne?

Teď jsem tady s vědomím, že jsem to napsala. A co víc, ono je to ještě o kousek delší než první díl. Pořád nemůžu uvěřit, že to existuje, že to vzniklo. Ani pro to nemám žádné větší vysvětlení.

Nigel mi asi prostě jenom chyběl. Chtěla jsem s ním strávit o trochu víc času. Proto se ke mně vrátil. A upřímně mě překvapilo, jak přirozeně znovu přišel... a v jakou tíhu se to v jednu chvíli překlopilo.

Spousta věcí na tom byla jednoduchá. Třeba způsob, jak se Nigel vyjadřuje, v tom pro sebe pořád nacházím velkou lehkost, nehledě na to, o jak těžká témata jde. A spousta věcí byla naopak složitá. Asi tak tisíckrát jsem s tím chtěla seknout, což by se možná i stalo, kdybych vám nepropálila, že to píšu.