Lukas a já podruhé

Když se šlo do kina

Kapitola 15

Dorazíme jako jedni z posledních a rád bych hned takhle na úvod řekl, že to rozhodně není moje vina, protože Moore, který přijel teprve před hodinou, potřeboval na poslední chvíli všechno jídlo vyskládat do naší malé ledničky.

Strhla se menší hádka o jednotlivé poličky – které takovou nálož prostě nemohly vydržet, když jsem k tomu připočítal balíčky od táty – ale velice rychle jsme se zase usmířili. Moore přitom s výrazem párového terapeuta vážně poznamenal, že lehčí výměny názorů kolikrát ve vztahu pročistí vzduch a není třeba dělat si s tím starosti.

Shodli jsme se, že je hezké být zase spolu.

„Prostě tě mám rád. Ale jako nijak buzerantsky to nemyslím," vysvětlil Moore, aby bylo jasno. Takže teď v tom máme jasno, zatímco vcházíme do místního kina, kde jsou prošlapané červené koberce a už od dveří je všude cítit popcorn.

Míjíme velké zasklené plakáty s upoutávkami na filmy, které dnes mají promítat, a já jsem fakt rád za Nelsonovo ubezpečení, že půjde o nějaký akčňák, tím spíš když na jednom z plakátů stojí zohavený chlap s pěnou u pusy a v ruce drží uříznutou hlavu.

Rozhodně nechci myslet na to, komu by se přesně tenhle typ filmů líbil.

Stáhnu si bundu a čepici nacpu do rukávu, protože uvnitř je příjemné teplo. Všude navíc ještě pořád visí barevné ozdoby a zelené řetězy jako takové dozvuky Vánoc.

Procpeme se hloučkem lidí a já si konečně všimnu Nelsona, který zachytí můj pohled a usměje se, kvůli jizvě trochu křečovitě. A i když mám radost, že ho zase vidím, středem mojí pozornosti se okamžitě stává někdo jiný. Přesněji někdo s černými vlasy trochu rozháranými do všech stran.

Lukas ke mně stojí zády a já jsem v první chvíli totálně vykolejený, protože jsem s jeho přítomností rozhodně nepočítal. Když Nelson zmínil, že jdou on a pár kluků z týmu do kina, z nějakého důvodu jsem nevzal Lukase vůbec v potaz. Tím pádem netuším, jak se ohledně toho cítit. Jestli jsem spíš rád, nebo jestli se tím všechno akorát zkomplikuje, protože po té cestě vlakem nevím... Jsme teď kamarádi, že jo?

Kromě Lukase je tam taky Devi a Bennet, jehož vítání s Moorem se neobejde bez chlapského poplácání po zádech, ačkoli se vsadím, že by si beztak nejradši skočili kolem krku. Přestože Moore teď oficiálně chodí s Andy, je to právě jeho vztah s Bennetem, který se poslední dobou stává námětem nejrůznějších vtípků.

Dojdu blíž a Nelson mě přátelsky vezme kolem ramen.

„Ahoj," hodím do placu a nekoukám na nikoho konkrétního.

Lukas se otočí a nevypadá ani trochu překvapeně, takže s mojí přítomností buď počítal, anebo je mu to prostě jenom ukradené a dokáže se rychle aklimatizovat. Jeho výraz je každopádně milý a hřejivý, černé oči se do mě zabodnou s intenzitou, která je jim vlastní, ale není za tím nic víc. Žádná nechuť, že se zase vidíme. „Clane," řekne napůl ublíženě, „oni nechtějí jít na horor! Věřil bys tomu? Místo toho mě dotáhli na nějakej akčňák."

Spolknu srdce a pobaveně se usměju. „No díkybohu. Jsem rád, žes nevybíral ty."

„Zrádče," řekne taky pobaveně.

Chvíli jsme na celém světě jenom my dva, zase zpátky v kině, kam jsme šli na naše vůbec první rande, které tenkrát ale rozhodně rande nebylo. Lukas tehdy prostě jenom potřeboval doprovod a já jsem byl po ruce. A stejně je ta vzpomínka hezká, navíc překvapivě nebolí. Možná, že v tom sněhu, který po cestě padal z nebe, něco bylo. Jinak si nedovedu vysvětlit, že nevyšiluju.