Lukas a já podruhé

Když jsem to pochopil

Kapitola 7

Všechno mě bolí.

Všechno mě bolí, na stehnu mám modřinu o velikosti grapefruitu a ani nevím, jak jsem k ní přišel.

Všechno mě prostě bolí tak moc, jako kdyby se mnou někdo mlátil o zeď. Nejradši bych většinu dne proválel u Relikvií smrti, protože ano, od Tajemné komnaty jsem se zvládl dostat až na konec, což bylo výraznou součástí mého léčícího procesu.

Jenomže místo toho musím na... kruhový trénink.

Nevím, jestli je to ze strany Kinseyové nějaký zlý vtip, protože z toho, co jsem zatím pochopil, by něčeho takového byla stoprocentně schopná, ale ať na ten rozvrh koukám, jak chci, informace o kruháči nezmizí. A tak se po boku Moorea doploužím do jedné z větších tělocvičen, v šatně na sebe hodíme sportovní šortky a trička a za chvíli už se řadíme pod vedením chlápka, který vypadá, že by nás v pohodě uzvedl.

Každého v jedné ruce.

Lukas už tam je, klidně se protahuje o zeď a mluví s Rourkem. Vím, jak ho v prváku obdivoval a Rourke k němu byl vždycky fér, takže asi dává smysl, že se z nich stali kámoši. A je zvláštní sledovat, jak uvolněně s ním Lukas tlachá, sebevědomě a klidně, a srovnávat tuhle Lukasovu verzi s tou, kterou jsem znal. Buď nedávno, nebo kdysi dávno.

Asi záleží, jestli na to člověk kouká jenom v kontextu jednoho vztahu, co nevyšel, nebo v kontextu celého vesmíru.

Než mě spolkne černá díra myšlenek, trenér řekne „Pánové" a pak nám nařídí, abychom si dali pár koleček po tělocvičně na zahřátí.

To je v pohodě, protože přes léto jsem běhal. Jenom nesmím myslet na to, jak moc moje tělo po včerejšku protestuje proti jakémukoli pohybu.

Ale namožené svaly se zvládnou rozhýbat, zas se do mě pumpuje adrenalin. Dělám výpady, kliky, sedy lehy, dřepy s výskokem, běh na místě – vysoká kolena. Snažím se hledět si svého a absolutně nečumět směrem, kde je Lukas, což se mi po chvíli přece jen povede, protože mám dost práce se sebou.

Umřu.

Umírám.

Marně si otírám pot a lituju, že s sebou nemám ručník. Včerejší trénink na ledě byl fakt makačka, ale dělal jsem to, co znám a mám rád, kdežto teď posiluju. A bývalý trenér nás nikdy posilovat nenutil, ne tak do mrtě.

Snažím se myslet na to, že tohle je něco nového.

Já jsem nový, tak se musím do prdele snažit, abych brzo neodjížděl s kufrem zase zpátky domů. Máma by postavila na čaj, koukla by na mě a narvala by do hrnku aspoň pět sáčků třezalky. Brácha by se přiřítil do kuchyně a překvapeně by se ptal, co tam dělám. Ale mohli čekat něco jiného, když mě nevzali na tolik škol?

Jakože sorry, ale fakt čekali, že tohle zvládnu?

Možná bych nemusel řídit rolbu, ale nafukovat bráchovi před zápasy fotbalové míče.

Tváře mám rozpálené, zatímco poslušně zvedám kolena. Dovolím si jedno rychlé rozhlédnutí, málem přitom ztratím balanc a...

Všichni jsme mrtví. Bezva. Nakonec se teda můžu cítit jako součást týmu.

Ačkoli oni se nejspíš za pár dní dostanou do formy, zatímco já budu pořád k ničemu.

Dál zvedám nohy. A ztrácím dech.

Mohl jsem vůbec někdy dýchat? Možná mám infarkt, velká bublina mi zatarasila tu žílu, co vede krev do srdce. Teď nevím přesně, do jaké komory. Ale asi to dává smysl, že zrovna moje komora nedovírá, nebo dovírá až moc. Je toho hodně. Jak to má srdce všechno zvládnout, když můj mozek nic z toho nedává?