Lukas a já podruhé

Když jsem slavil Vánoce

Kapitola 14

Zas na sebe jednou koukám jakoby rybím okem, zatímco podávám Charliemu vánoční ozdoby.

Z toho, že na mě naši s věšením ozdob počkali, mám celkem rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem samozřejmě rád, protože tím říkají, že beze mě ani ránu, na druhou stranu je ale trochu podezírám, že se jim do toho prostě jenom nechtělo. A mámin výraz, když mi vrazila do rukou velkou krabici plnou serepetiček, měl v sobě trochu škodolibosti.

Brácha z toho taky není na větvi. Neustále zapomíná věšet a vždycky se zakouká na televizi, kde zrovna běží Shrek. Princezna Nevěsta se letos nekoná. Všechno se mění.

No tak dobře, uznávám, že to není zas tak depresivní, jak jsem čekal. Jsou to sice po dvou letech moje první Vánoce bez Lukase, ale skrze to, jak se znám, bych myslel, že to bude mnohem větší depka. Že se třeba pokusím upít horkou čokoládou k smrti anebo zůstanu ležet pod stromkem, napůl oběšený vánočním řetězem. Anebo, a to je vůbec ta nejtemnější možnost, doslova, že se zavřu do skříně, která pořád existuje a byť by mě nejspíš nedokázala ochránit třeba před biblickým náletem kobylek nebo před atomovou válkou, možná by mě aspoň na chvíli ochránila před sebou samotným.

Ale teď to ujde. Teď věším a usmívám se na bráchu.

Z kuchyně k nám co chvíli dolehne tátovo pobrukování, no a někdy se objeví rovnou celý táta a nese tác s cukrovím, které právě vytáhl z trouby. Říká tomu vzorky ochutnávek. To je pak vždycky pro mě a pro Charlieho znamení, abychom zapluli na sedačku a jedli a sledovali televizi. Většinou jde o krátké pauzy, protože zatímco brácha je v pubertě a žere všechno, na co přijde, já měl za poslední měsíce ohromný výdej, takže ho dost dobře doháním.

Máma tvrdí, že se prodražíme. I když to myslí ze srandy, je na tom hodně pravdy. Hokej a koneckonců ani fotbal prostě nejsou ty nejlevnější záležitosti. A Arden není jednou z nejlepších univerzit pro nic za nic. Člověk si za tu kvalitu musí připlatit.

Naši říkají, že to je v pohodě, ale stejně mi to leží v žaludku podobně jako slepované cukroví. Řekl jsem jim, že si když tak najdu práci, abych jim pomohl. Ještě mám čas mezi půlnocí a šestou ranní. Třeba bych mohl být striptér nebo tak něco.

No ale abych se vrátil k tématu. Hokej stojí prachy a tím spíš by se hodilo, abych v tom nebyl úplná lama. A tahle myšlenka je překvapivě racionální, takže se popleskám po rameni, dojím poslední vzorek cukroví od táty a vrátím se k věšení ozdob. Třeba je tohle teď moje nové já. Rozežraný a motivovaný. Haha.

Bože, a vůbec, tohle má být ten slavný dospělý život? Kdy se člověk pořád už jenom bojí, co bude? Tak to fakt díky. Já se bojím skoro celou dobu, co jsem na světě. Nemělo by to teda být tak, že se s dospělostí naopak bát přestanu?

Někdy si přijdu tak hrozně unavený. Někdy sáhnu pro mobil a čekám zprávu od Lukase, kde by psal... cokoli, protože když jsme spolu chodili, psali jsme si skoro pořád. Někdy jsem strašlivě mimo. Ale snažím se, a to mi nikdo upřít nemůže, nebýt mimo a být tady. S tou velkou červenou baňkou v ruce, ve které se odráží můj obličej.

„Jau," vyštěkne Charlie, což mě vrátí do přítomnosti k pocitu ujde to, protože teď asi zrovna fakt není ten nejlepší nápad přemýšlet o tom, co bude za pár let, když třeba nebude vůbec nic. Teď žiju, věším, v obýváku je teplo, v puse mám sladko, Lukas taky žije. Jo a můj brácha očividně vyšiluje. „Do háje," mručí. „Zapíchlo se mi do ruky jehličí, přísahám, úplně mě to proděravělo. Mám rozpíchanou ruku." Hrábne pro talířek a rozzuřeně zmizí v kuchyni, takže mě napadne, že si to šel možná nějak ošetřit, ale on se místo toho vrátí s dalším cukrovím.