Lukas a já podruhé

Když jsme spolu mluvili

Kapitola 10

Sezení na střídačce se dost podceňuje.

Na to myslím, zatímco se hlavou opírám o studené okénko a sleduju parkoviště, po kterém se trousí spoluhráči. Snažím se nevnímat tlak mezi žebry, která jsou jakoby skřípnutá a sevřená, ale jde to dost těžko. Poslední dny už se mi zase vrací bušení srdce, návaly paniky a neklidný spánek. A tady by se rovnou dalo navázat tím, jak jsem se dneska naprosto nesmyslně probudil o dvě hodiny dřív za zvuku škrundajícího žaludku, a přesunul jsem se k oknu, kde jsem dlouho sledoval holuba, jak prochází po parapetu.

V dost podivné strnulosti, zabaleného do deky, mě našel Moore, který mě s jemností sobě vlastní poslal do koupelny, abych si vyčistil zuby dřív, než se půjde vysrat.

Takže, jak říkám, sezení na střídačce se dost podceňuje, protože já se na ní cítil dobře. Sice jsem se v plné výstroji potil a byl jsem nervózní z toho, že mě Kinseyová může každou chvíli zavolat na led, ale pořád lepší, než teď, když vím... Že na ten led půjdu rovnou. Protože první třetina je moje.

Uličkou se procpe Allen, který vypadá překvapivě čile. Když si mě všimne, zastaví a usměje se. „Čau," kývne.

„Čau," kývnu nazpátek.

A pak se na sebe rozpačitě šklebíme, protože ani jeden z nás nejspíš neví, co dalšího dodat. Já v hlavě myslím na: hlavně si sem nesedej, zatímco on mi neverbálně odpovídá: to by mě ani nenapadlo.

Ve skutečnosti proti sobě nic nemáme. Ale vím jistě, že si oba uvědomujeme ten lehčí rozpor mezi faktem, že jsme tým a že na druhou stranu, ať si každý říká, co chce, dnešní zápas bude tak trochu soutěž, na jejímž konci se Kinseyová bude muset rozhodnout, kdo z nás nastoupí na post jedničky, než se Rivera vrátí.

Zastoupit Riveru zní v mojí hlavě tak hrozně bizarně. Nehledě na to, že on se právě teď musí cítit o dost víc na hovno než já, protože přetržená achilovka se potvrdila.

Uvědomím si, že Allen tam pořád stojí a nejspíš čeká, jestli něco řeknu, ale naštěstí nás z toho vysvobodí Devi, který mu poradí, aby se laskavě hnul.

Tak se vrátím k zírání z okénka.

Allen chytá dobře, o tom žádná. Na trénincích máme podobné skóre, co se týče cvičných zápasů i nájezdů. Je až k posrání, jak si nedokážeme utéct. Ale předpokládám, že až za několik hodin pojedeme tímhle přetopeným autobusem nazpátek, tak budeme vědět. A je to zvláštní, že moje budoucí já už ví a moje současné ne.

Přes parkoviště jde jako jeden z posledních kluk, kterého miluju. Nese sportovní tašku, přes rameno má přehozený batoh a jeho tvář je zvláštně zachmuřená, ačkoli mi něco v jeho polovičatém úsměvu napovídá, že se na dnešní zápas vlastně těší. Možná si to jenom domýšlím, protože to okénko je dost zaprasené, ale dokonce mi připadá, že má z toho studeného podzimního vzduchu zarudlé tváře.

„Jak je?" Nelson shodí batoh pod nohy a sedačka se trochu zhoupne, když dosedne. „Vypadáš trochu nazelenale."

„Hele," odtrhnu pohled od Lukase a setkám se s Nelsonovýma přívětivýma očima, „přijdu si docela mimo." Skoro mě překvapí, že k němu dokážu být tak upřímný, ale fakt je, že s Nelsonem bylo mluvení jednoduché od úplného začátku. A i když ve vztahu k němu rozhodně ještě ani zdaleka nejsem tak otevřený, jako jsem byl k Derekovi, je to jeden z mých nejbližších lidí tady. „Fakt úplně mimo. Ráno jsem třikrát kontroloval, jestli mám brusle, a to jsem je držel v ruce."