Lukas a já podruhé

Když jsem se nasral

Kapitola 20

Vyjíždíme ještě za tmy a rád bych tvrdil, že to v sobě má něco magického. Ale pravda je taková, že chci prostě jenom spát. Včera jsem si šel lehnout už v deset, dokonce jsem kvůli tomu odsunul i některé úkoly do školy na neurčito, prostě cokoli pro hokej, ale můj mozek jaksi odmítal sklapnout.

Předhazoval mi tisíce výjevů, poznatků, vizí, anebo prostě jenom hloupých a nelogických nesmyslů, počínaje Lukasem Loganem a novou příchutí mojí oblíbené sušenky – fakt nevím, jak se mi tyhle dvě zdánlivě neslučitelné věci dařilo propojit – a konče nadcházejícím zápasem, který má být podle všeho jeden z těch nejtěžších, co mě tady zatím potkaly.

Tým, proti kterému budeme hrát, Blackwellští Aligátoři, zatím drží podobné skóre jako my a podle Deviho se prakticky pokaždé něco semele, když je potkáme na ledě. Blíž to nevysvětlil, i když mě to zajímalo (nejenom mě, ale i další nováčky) a místo toho poněkud vyhýbavě řekl: „Ježiš, Clane, prostě to jsou namistrovaní kreténi."

Tak to mám fakt štěstí, že budu chytat.

Ačkoli zrovna teď mě to kdovíjak netrápí, teď je mým hlavním cílem nějak se doplazit k univerzitnímu autobusu a zkusit to zalomit na jednom ze sedadel. Čeká nás dlouhá cesta.

Pod botami mi křupe sněhový poprašek a vzduch je studený a nasáklý smradem zetlelého listí. Šinu si to potemnělým parkem a cestovka s logem univerzity mě při každém kroku praští do stehna. Vlastně jsem jedno velké chodící logo, počínaje tmavě modrou týmovou bundou s obrázkem ledního medvěda.

Nelson, který jde vedle mě, má úplně stejnou. Co chvíli vrazí ruku do kapsy a dost možná tam tiskne nějakou minci pro štěstí nebo jeden ze svých ochranných amuletů. Neptám se. Nemluvíme spolu, na to prostě nemáme kapacitu a schováváme si to o několik obložených baget, desítek kilometrů a ukradených minut spánku dál. Ale docela sehraně zíváme.

Moore si dělal legraci, že je Nelson taková moje osobní ochranka. Jakože brankář a jeho obránce. A možná na tom něco je, jelikož bývám fakt celkem klidný nebo jsem prostě radši, když je Nelson zrovna na ledě. Každopádně teda Moore jde jen pár kroků za námi, táhne se jako sopel v naprostém kontrastu k živelnému a energickému Bennetovi, který mluví o tom, že včera zasunul, a to ho nabilo. Teď prý se svým klackem vyhraje úplně všechno. A jo, myslí samozřejmě svoji hokejku.

Když se došouráme k autobusu, většina kluků už tam je. Ukládají věci do úložného prostoru. Vidím i Kinseyovou, která mluví s pomocným trenérem a drží nějaké papíry, což je možná zase jenom na efekt. U ní člověk nikdy neví, podle mě si všechno nosí v hlavě.

Většina spoluhráčů působí podobně mrtvě, jako se já cítím, pochopitelně až na Allena, který by si mohl podat ruku s Bennetem. Protože když se vyloupne ze tmy a dojde k nám, celkem spokojeně kouše brčko nějaké zelené břečky, asi smoothie, a tváří se, že spal přinejmenším deset hodin.

Někdy mě štve. Že je ukázněný, když já zrovna nejsem. A že působí se současným stavem věcí, kdy většinu zápasů prosedí na střídačce, tak nějak smířeně.

Ale, ježišmarja, mě štve poslední dobou úplně všechno.

Hodím cestovku do úložného prostoru, nahoru si beru jenom batoh, a hledám volná sedadla pro sebe a pro Nelsona. Jak procházím uličkou, samozřejmě přitom natrefím na Lukase, který zrovna z batohu doluje polštářek za krk, a když zvedne hlavu, setkáme se pohledem. Snažím se mu telepaticky naznačit, aby se tím polštářkem třeba udusil, obzvlášť když úplně divně, sotva znatelně trhne hlavou, což je už nějakou dobu náš pozdrav. Potěší mě ovšem, že vypadá podobně unaveně jako my ostatní, obyčejní smrtelníci a doufám...