Lukas a já podruhé

Když se rozpůlil vesmír

Kapitola 18

Vzbudím se a venku už je světlo.

Ležím namáčknutý co nejblíž k Lukasovi a mám přes něj přehozenou ruku, která mě začíná brnět. Ale nechci se pohnout, protože když se pohnu, určitě nás to hodí zpátky do reality. A já nevím, co realita znamená. Jestli v ní jsme spolu, nebo ne. Tak čekám, poslouchám Lukasův dech a sleduju stíny v pokoji. Mám odtud skvělý výhled na tu ohromnou hromadu prádla, která přes noc překvapivě nezmizela.

Dneska je třetí sobota v měsíci, což znamená, že máme samotrénink. Někdy říkáme i samonáser, protože člověk je po tom týdnu kolikrát hotový a stejně musí nazout brusle a jít makat a zlepšovat techniku. Zazdít to se rozhodně nevyplácí. Tady platí jednoduché pravidlo – jestli to nechceš dělat, tak odejdi, spousta dalších kluků čeká na tvoje místo.

Ale zrovna teď je mi neuvěřitelně příjemně. Možná, že kdyby Lukas navrhnul, abychom se na to vykašlali a zůstali celý den v posteli, bez zaváhání bych souhlasil.

Jenomže Lukas je v tomhle zodpovědný. Což v překladu znamená, že mu za tři, dva, jedna zazvoní budík.

Zamručím na protest, když se po něm Lukas natáhne a shodí přitom moji necitlivou ruku. Nepodívá se na mě, ještě napůl spící vstane a odejde do koupelny. Tričko má zmuchlané a trenky mu docela hezky obepínají zadek.

Když odejde, dál ležím, mnu si ruku a zkouším si v hlavě poskládat, co se předchozí noc stalo.

Měl jsem úzkost. Nebo prostě jenom nic moc stav. Nevím, kam až by to vygradovalo, kdyby Lukas nepřišel. Třeba bych začal hyperventilovat a s každým dalším nádechem, který by se mi zaseknul v krku, bych byl o krok blíž šílenství. Anebo by se naopak nestalo vůbec nic. Po nějaké době by mě sezení na zemi přestalo bavit, vydrápal bych se na postel a usnul. Uprostřed noci by přišel opilý Moore, to by mě na chvíli vytrhlo a pak bych spal dál.

Vesmír se rozdělil na dva a už nikdy se nedozvím, jak se vedlo tomu Nigelovi, kterého s sebou Lukas neodvedl.

Vstanu a spánky mě trochu bolí, ačkoli to není nic ve srovnání s tím, jak mi bylo včera. Dojdu k oknu a protáhnu se, koukám dolů. Můžeme být asi ve třetím patře, už si nevzpomínám, jak dlouho jsme sem šli. V dálce vidím park a sníh zbarvený dočerna, jak se z něj pomalu stává taková špinavá rozteklá břečka, a do toho prší.

Na mobilu najdu esemesku od Nelsona – psal někdy okolo deváté a ptal se, jestli dorazím.

No a já nedorazil.

Podle času mám ještě víc než hodinu k dobru, než začne neoficiální trénink, ale i tak bych měl asi pohnout, pokud nechci přijít pozdě. Tak jdu do koupelny za Lukasem.

Zrovna si vyplachuje pusu a drží ten kartáček s rozjetými štětinami. Beze slova mi ho podá. Čistím si zuby a jsem taky potichu. To ticho mezi námi, Lukas, který uhýbá pohledem, když bere ručník, aby si otřel obličej... Nepředpokládám, že to značí něco dobrého a on mě třeba vzápětí pozve na snídani. Zas takový naivní debil nejsem.

Určitě jde o tu pusu nebo obecně o překročení hranic.

A my včera překročili nějakou hranici, ne? Nakonec, pořád je tady ta nevyřčená přítomnost jeho kluka.

V jiném vesmíru se určitě teprve probouzím, a i když potřebuju aspirin a jsem po včerejšku jak přejetý parním válcem, rozhodně nepociťuju takovou divnou tíseň jako teď, když si čistím zuby. Když se vracím do pokoje a oblékám se. Když ke mně Lukas stojí zády, protože včera bylo to, že mi strkal do batohu čisté trencle, asi úplně v pohodě, ale dneska by byl horor, kdyby se na mě podíval.