Když jsme se potkali

362 50 7
                                    

Kapitola 4

Napůl sedím, napůl ležím a zkouším nemyslet na pás, který mě s každým dalším ujetým kilometrem čím dál víc škrtí.

Moje hlava je tentokrát velká skládka emocí. Sám pro sebe si rekapituluju posledních několik týdnů. Docela jasně si pamatuju, jak jsem je prožíval, minutu po minutě, přičemž některé nádechy byly logicky těžší. Konec září mi tenkrát připadal v nedohlednu.

A teď jsem tady.

Sleduju silnici plnou zatáček a mhouřím oči do slunce, které se láme o okýnko auta. Padá na mě nostalgie z konce léta, nebo se to možná týká většího konce, kdybych to chtěl brát fatálněji (chtěl), ačkoli o tom všem zkouším přemýšlet spíš jako o novém začátku.

Nový život, nové město, nový tým.

Ne že by mě to uklidňovalo.

Natáhnu ruce a chvíli na ně koukám. Napadne mě, jak je zvláštní, že si tělo tak dobře pamatuje některé věci. Třeba držení hokejky anebo hebkost něčí kůže. A přitom kdybych se snažil obojí popsat, nedokázal bych to.

Přemýšlím, kolik si toho v sobě vezu ze starého Nigela a jak moc jsem se za poslední měsíce změnil. Jestli vůbec.

Kdybych tvrdil, že se nebojím, tak bych kecal. Bojím se tak, že mi tep dost možná prorve ušní bubínky, jak mi nahlas buší srdce.

Všimnu si, že na mě máma po očku kouká, tak nechám ruce klesnout zpátky do klína.

Mezi sedadly leží velký kelímek s napůl vypitým kafem a další dva prázdné se povalují někde vzadu na zemi spolu s krabičkou, do které nám táta na cestu připravil celozrnné tortilly se zeleninou, sušenky a nakrájené ovoce. Asi byla blbost vypít jedno celé kafe, i když šlo ve skutečnosti jenom o kapučíno. Ale koupili jsme ho hned ráno, když jsme vyjížděli. Máma zastavila na benzínce za městem, tankovala a přitom vycházelo slunce.

Všechno bylo v takovém zvláštním oparu. Nějak mi přišlo, že se k tomu kafe hodí.

A teď se mi trochu třesou ruce a nechce to přestat.

Kdybych přijal Mooreovu nabídku a svezl se s ním a s jeho strýcem, který má dodávku, sice bych v jeho společnosti nejspíš trpěl – třeba jeho strýc poslouchá country a smrdí jak kopr – ale zas bych na druhou stranu nemyslel na všechny ty věci a lidi, které nechávám za sebou.

Přehrávám si, co se stalo od chvíle, kdy jsem našim oznámil, že budu hrát za Medvědy. Jejich nadšené výrazy a hrdost, ke které se pak přidala i jistá lítost, protože jim došlo, že tím pádem odjedu kamsi na sever a většinu roku mě neuvidí.

Přehrávám si spoustu věcí. Třeba společně strávený čas s Moorem, který vzal naše nově utužené přátelství od podlahy a začal se znenadání objevovat u mě doma s dotazy, jestli si půjdeme zaběhat. Takže jsme občas běhali a on buď dělal blbé vtipy, nebo se tvářil extrémně vážně a nasupeně, jako kdyby nás od října čekala vojna.

Obecně nás trochu sblížilo, když jsme vyváděli ohledně našich fyzických schopností.

Během léta jsem se snažil nežrat tolik kyselých hadů a třezalkových bonbónů. Dokonce jsem začal posilovat. Ale stejně si upřímně myslím, že to k ničemu nebylo, protože když mi Lukas kdysi vyprávěl o tom, jak to na univerzitě funguje... Prostě nevím, jestli se na to dá dopředu připravit.

Někdy jsme k těm našim běhům s Moorem přibrali i Harrisona, který za celou dobu nepřestal být podivně bledý a vzdálený, ačkoli nám oběma během závodu ke stadionu nakopal zadky. Nejsem si jistý, jak se cítil ohledně toho, že odjíždíme.

Lukas a já podruhéWhere stories live. Discover now