Když nás to sblížilo

333 44 9
                                    

Kapitola 23

V autě je teplo.

Mám pro sebe obě zadní sedadla a jsem trochu jako malý kluk, kterého vezou na výlet. Nahlas to ale nepoznamenám. Atmosféra je zvláštní, těžká, podivně naléhavá. A rozhodně ji dokresluje, jak za oknem pomalu padá šero, které jakoby gumuje a pohlcuje vrcholky hor.

Ze svého místa vidím Nelsona, oblečeného v červeno-černé košili, jak pevně svírá volant. Prvních pár kilometrů s námi trochu vycukával, prý není zvyklý řídit takhle velké auto. Ale teď už je to v pohodě a vlastně celkem sexy. Soustředěně kouká před sebe a občas zatěká pohledem k Riverovi, nejspíš aby se ujistil o jeho přítomnosti. Nebo jenom nedokáže pochopit, že jsme se tady takhle sešli zrovna my tři.

Když Rivera zavolal a pořád dokola opakoval „necesito ayuda", byl Nelson zrovna se mnou. Rvali jsme do sebe burgery v jednom trochu hipsterském bistru, kde dávají kafe do hrnečků s ulomenými oušky. A podle mě není normální, aby se na jednom místě sešlo tolik otřískaných hrnků, takže je musí obsluha po večerech vyrábět kladivem. Nebo s nimi mlátí o stůl. Nebo je pouští z výšky na zem.

No ale to je jedno. Zrovna jsme se prostě ládovali, když se mobil rozvibroval.

Rivera mi nikdy předtím nevolal, to bych rád podotknul. Tudíž mě to překvapilo, vlastně úplně stejně jako jeho roztřesená otázka, jestli mám řidičák. Což následně zopakoval, jakmile jsem ho upozornil, že mu do prdele nerozumím, když mluví španělsky.

Každopádně jsem mu odpověděl, že ne, nemám řidičák, je mi líto. A klidně jsem mohl pokračovat a vysvětlit, jak mě řízení samo o sobě ukrutně děsí. Taková velká míra zodpovědnosti za sebe, za lidi, které vezeš, i za ostatní účastníky provozu. Ale to jsem neřekl, spíš mě napadlo...

„Ty řídíš, že jo?" zeptal jsem se Nelsona.

„Kdo?" chtěl vědět Rivera v telefonu.

Nelson se netvářil zrovna ochotně, ale možná za to mohly hranolky, kterých si do pusy narval plnou hrst, a teď je zkoušel zpracovat a přitom se neudávit. Nebo za to mohl celkem prostý fakt, že si s Riverou na ledě rozhodně nijak zvlášť nerozumí. Rivera mu prý často říká, že se jako obrana motá, kde nemá. A Nelson je kvůli tomu nasraný, protože to jeho motání, v uvozovkách, prý Riverovi často zachraňuje prdel, i když by to ó velký brankářský bůh nikdy nepřiznal.

Nicméně teda Nelson po chvíli dožvýkal a pokrčil rameny.

Bral jsem to jako jo.

„Nelson," řekl jsem do telefonu. „On řídí. O co jde?"

„Potřebuju něco vyzvednout," vysvětlil Rivera. „Je to strašně důležité, amigo. Zaplatím cestu, domluvím auto, všechno. Ale musí to být teď."

Poslední slovo v sobě mělo takový důraz, až jsem se mimoděk napřímil.

Dokázal jsem si představit, jak Rivera skřípe zuby, zatímco velmi pečlivě pronášel: „Řekni Nelsonovi, že ho prosím." Jo, definitivně se musel tvářit úplně stejně, jako když jsme o necelou hodinu později s Nelsonem přišli na parkoviště a on na nás už čekal. Na sobě týmovou bundu. Žádná berle, o kterou by se opíral. A působil podivně divoce a živelně. Napjatě.

„Čau, moc díky," vypálil.

„V pohodě," odvětil Nelson stejným tónem. Skoro jako kdyby říkal: „Nic není v pohodě, šuline jeden, ale tady Clane mě do toho zatáhnul a odvolával se na to, že jsi celkem fajn, čemuž jsem nechtěl věřit, jenomže on pak vytáhnul, že by rád vypadnul po tom všem, co se poslední dny dělo."

Lukas a já podruhéKde žijí příběhy. Začni objevovat