Lukas a já podruhé

Když přišel zlom

Kapitola 9

Něco si slíbit, to je zatraceně dobrý začátek. Dokonce i slib sám sobě, že už nebudu pomalý, zní hezky. Ale realizace je poněkud složitější.

Člověk musí večer co večer poctivě nastavit budík a ráno vstát přesně na čas, nebo teda s desetiminutovým zpožděním, aby se z toho další den poučil a zpoždění předem zahrnul do celého plánu. Jinak by si totiž zase musel vybírat, jestli dá snídani, nebo narychlo splácne proteinovou tyčinku a půjde si radši zaběhat.

Ale jít ráno běhat, ještě před tréninkem anebo výukou, samozřejmě není jediná věc, kterou můžu dělat. Zásadní je nijak ty věci neochcávat a držet se při zemi, nebo aspoň při ledu. A hlavně na nikoho nečumět, pokud to není hráč, kterému zrovna posílám puk.

Jak říkám. Zatraceně dobrý začátek. Přesto jsem po prvních dvou týdnech tak hrozně vyflusnutý, že usínám nad domácími úkoly a moje svaly tak moc protestují, až bych se nejradši svalil na koberec.

Za jiných okolností by to nejspíš nebylo tak brutální, kdybych poslední půlrok víc trénoval, ale nějak se stalo, že jsem vyšel ze cviku. Místo fyzična jsem totiž věnoval až moc myšlenek svojí pološílené hlavě, která všechno dramatizuje, zveličuje a nutí mě přemýšlet nad naprosto obyčejnými věcmi zhruba tak sedmdesátkrát víc, než je podle mě průměr normálního člověka. A to určitě nepřeháním. Děje se to totiž i teď.

Tak například jeden den se Kinseyová divně podívá, a i když v tu chvíli nejspíš vůbec nemyslí na mě a chce se jí třeba jenom zívnout, já o několik hodin později ležím v posteli, civím do zdi a myslím na to, že určitě přemýšlí, jak mě vyrazit z týmu anebo jakou udělala chybu, když byla pro moje přijetí.

Druhý den zas nešikovně přihraju na Rourkea a ten řekne: „Clane, zbytečně zmatkuješ. To už je podruhý podebranej puk." No a opět, já jdu z tréninku a myslím na to, jak Rourke právě vykládá Lukasovi, že jsem totální nemehlo a že nechápe, jak se mnou mohl chodit.

Přitom Rourke i Kinseyová mají ve svém životě i jiná témata k přemýšlení a hovoru, než jsem já. Ne?

Ale kdepak, moje hlava si jede to svoje. Jí to nevysvětlím.

Snažím se teda alespoň dodržovat nějaký rytmus a uklidňuje mě, že jsou přednášky a tréninky od do. Vždycky ve stejný čas. Pokaždé jinak náročné. A s obojím bojuju trochu jiným způsobem. Škola mi dávala na prdel snad od první třídy, takže to teď není žádná novinka. Nicméně i udržování průměru dost bolí – bolí mě z toho hlava, když nad tím sedím do noci – a ráno brzké vstávání, abych šel běhat. Jo, nějak jsem se dostal zpátky k tomu běhu. Mám prostě pocit, že plnit všechno podle rozpisu nestačí a že musím dělat ještě něco navíc, abych se v tom udržel. Protože teď, když jsem si vyjasnil celou tu věc s Lukasem, který je dál, musím se i já pohnout.

Pořád mi připadá zvláštní mít ho v týmu, respektive být v jeho týmu, protože to já jsem přišel jako druhý. Ale zkouším zaujmout podobnou strategii jako on a tedy předstírat, že mezi námi nikdy nic nebylo. A že jediné, co si přeju, je vychytat jeho střely. Což není vždycky tak snadné.

Čím víc ale trénuju, tím víc si vybavuju Lukasův způsob hry, všechny ty chvíle, kdy jsme trénovali spolu a on mě ani v nejmenším nešetřil. Tenkrát jsem věděl, že mě pak v šatně natlačí na skříňky a budeme se líbat, anebo že si klekne ve sprše – a to se nestávalo moc často, nicméně o to lepší to pak bylo – a dovolí mi, abych mu všechny ty emoce... předal. A někdy to byl on, kdo si potřeboval vyčistit hlavu, miloval mě kolébavě, ruce jsem měl přitisknuté na studené kachličky a – Do prdele, jak jsem se zase dostal k Lukasovi?!