Když jsme jeli spolu

329 39 7
                                    

Kapitola 13

Spěchám k nádraží a snažím se nemyslet na to, že mě bolí hlava. Taková pulsující bolest mezi očima, jako kdyby se mi snažila vytlačit bulvy. Navíc několikrát málem uklouznu. Přes noc všechno zamrzlo, celý svět ustrnul v jednom okamžiku.

Popruhy přeplněného batohu se mi zařezávají do ramen, cítím je i přes bundu, a studený vítr profukuje látkou čepice. Ale zatím ještě nechumelí. Počasí si to dost možná schovává na Štědrý den. Ani nevím, jestli má Arden zvláštní atmosféru, anebo jestli na mě s příchodem Vánoc všechno prostě jenom padá. Vědomí, že za sebou budu mít brzy celý semestr, a přitom mám pocit, že jsem teprve přijel.

Poslední týdny se proměnily v dřinu a prapodivnou rozmazanou šmouhu, ze které mě ani návštěvy doma nedokázaly vytrhnout. A teď mám skoro pocit, že domů nejedu, ale že z něj odjíždím. Natolik jsem si tady zvyknul. Dost možná mi bude chybět i Moore, nicméně to nejspíš platí oboustranně – byl to jeho nápad, že se přes svátky sejdeme. Dáme hokej, protože ho očividně ještě stále nemáme plné zuby, a třeba s sebou vezmeme i Harrisona a namažeme si ho na chleba. Mooreova slova, ne moje.

No ale to teprve bude. Zrovna teď spěchám k tomu nádraží a nesu velký papírový sáček a dva kelímky, kde jsou ovocné čaje. Pečivo v sáčku je ještě teplé. V noci jsem nemohl spát, k ránu jsem se čím dál častěji budil a pak mě nenapadlo nic lepšího než skočit do pekárny, aby měl Lukas Logan tu nejlepší možnou snídani. Protože já mu chci udělat radost a odmítám si to sám před sebou jakkoli obhajovat.

Koneckonců, z toho mě určitě bolí hlava. Z nikdy nekončícího přemýšlení, co bych měl, neměl, co jsem udělal, neudělal, co si o mně kdo myslí, nemyslí. A Lukas tomu všemu vévodí jako samozvaný král. Úzkost si na sebe s oblibou bere jeho obličej, obléká si jeho výraz, propůjčuje si jeho gesta a oči. Kdyby se to alespoň dalo počítat na dny, ale já mám pocit, že jde spíš o vteřiny, kdy jsem v jednu chvíli přesvědčený, že je všechno ohledně Lukase za mnou, aby se to vzápětí překlopilo v pocit, že přece můžeme být kamarádi, a ten plynule vykrystalizoval v hořkosladké vědomí, že ho pořád miluju. A to se nakonec tak nějak pokaždé obrátí ve vztek, případně smutek.

Podržím sáček i kelímky v jedné ruce a tou druhou si promnu kořen nosu, takže se málem ohodím čajem. Nádražní budova se rýsuje v dálce a částečně vystupuje z mlhy. Není tam moc lidí, jen pár osamělých postav. Většina z nich odjížděla včera, včetně Nelsona, a další nejspíš pojedou později.

Ještě pořád se rozednívá a lampy zhasly teprve před chvílí. Napadne mě, jestli tam Lukas vážně je. Jestli si ze mě náhodou neudělal legraci. Ale to mi zároveň připadá hrozně nedospělé, hlavně po tom všem, co jsme spolu prožili. A než nad tím začnu zbytečně přemítat a pootevírám dveře do minulosti, zahlédnu ho, jak postává před velkou tabulí, kde je rozpis odjezdů vlaků.

Na okamžik zpomalím a vychutnám si ten moment, že na mě čeká. Oblečený ve školní bundě a s černým kulichem. Cestovní tašku má ledabyle přehozenou přes jedno rameno.

Je v tom něco... Ale nesmím se tím sentimentem nechat sežrat. Radši přidám do kroku a ignoruju, jak mi v hlavě při každém došlápnutí zaduní.

„Jdeš pozdě," oznámí Lukas suše.

„Jak to? Říkal jsi v šest." Podám mu jeden z kelímků. „Koupil jsem ti čaj."

Vezme si ho a ušklíbne se. „Je šest nula jedna." Aniž by dodal třeba ještě něco, rozejde se na nástupiště, kde dost fouká. Náš vlak už naštěstí stojí u kolejí, protože Arden je jeho výchozí stanice, takže můžeme rovnou nastoupit.

Lukas a já podruhéWhere stories live. Discover now