TEN SAMÝ DEN, KDY VOLAL JACK MICHAELOVY AKORÁD Z LUKOVA POHLEDU.
Vztal jsem okolo 7 ráno, protože mě vzbudil hlas mámi. Nejspíš si volala s Jackem. Vztal jsem z postele a namířil si to přímo ke dveřím mamčiné ložnice. Zajímalo mě o čem se s Jackem baví.
„Vezmeš ho sebou?....Co?...proč ne? ....Ale není! Jacku má prázdniny...Potřebuje nějaké zážitky..Prosím vemte ho se sebou....Slibuješ ? Dobře..Takže zítra..Ahoj"
„Ahoj mami" Vešel jsem do ložnice, když jsem zjisti, že hovor ukončila.
„Ahoj Luku" usmála se na mě.
„S kým sis volala?" Zeptal jsem se, i když jsem věděl, že odpověď bude 's Jackem'.
„S Jackem" řekla. „A zařídila jsem ti měsíční dobrodružství" řekla s nadšením.
„Jaké měsíční dobrodružství?" Nechápal jsem.
„Jack a Ben tě vezmou sebou na jejich měsíční dovolenou v karavanu"
„Cože?!" vykřil jsem. Jen to ne! Máma má Jacka s Benem za její hodné synáčky, ale opak je pravdou. Ben je řekněme rozumnější než Jack, ale i on měl problémy s Alkoholem a drogami. Možná, že teď už se změnili. Nevím, docela dlouho jsem je neviděl. Ale i tak si myslím, že být mezi 24letými není moc dobrý nápad.
„Jsi rád, ne?" Zeptala se s nadzvednutým obočím.
„No, když mě se moc nechce mami" Zkoušel jsem se vymluvit.
„Luku pořád sedíš doma zavřený s knížkama ve svém pokoji. Navíc si své bratry neviděl už asi rok. Pojedeš ať se ti to líbí nebo ne"
Chvíli jsem koukal do země a pak se rozhodl, že půjdu do svého pokoje s mámou si už stejně nemám, co říct. Zašel jsem tedy do svého pokoje a vzal si jednu z mých nejoblíbenějších knížek. Vždy když potřebuju utéct z reality začnu číst knížku. Čtu poměrně často, protože s realitou nejsem moc dobrý kamarád.
----------------------------------------------
Po obědě mi máma řekla, že si mám jít zbalit věci, protože odjíždím už zítra ráno. Vzal jsem si svůj starý kufr, který jsem neviděl už asi 4 roky a začal balit. První, co jsem si dal do kufru byli samozdřejmě knížky. Pak jsem otevřel mojí skříň a naházel do kufru pár kusů oblečení. Bylo mi jedno, jaké oblečení tam zrovna házím. Když už jsem si zbalil vše,co potřebuju na přežití, vzal jsem kufr a odtáhl ho dolů ke vchodovým dveřím.
Sedl jsem si na gauč v obýváku a přemýšlel, jak bude asi celý příští měsíc probíhat. Najednou mi někdo položil ruku na rameno.
„Máš zbaleno?" zeptala se máma.
„Jo mám" řekl jsem trošku naštvaně, aby máma věděla, že se mi pořád nikam jet nechce.
„Luku...Nechci, aby jsi odjel z donucením, ale ty mi nedáváš navybranou. Chci ti udělat aspoň trošku zábavnější prázdniny" řekla smutně máma a sedla si ke mně.
„Já tě chápu. Možná....že ten měsíc nebude až tak strašný, jak si myslím" pousmál jsem se na ni.
„Jsi moje sluníčko, víš to?"
„Vím" objal jsem mamku a řekl ji, že už si pujdu lehnou, ať jsem na zítřejší ráno pořádně vyspaný.
