Definition Of Perfection *POZASTAVENO*

Chapter 1. | Staring contest

„Pánové, končíme, už tu sedíte přes tři hodiny a jen na sebe tupě zíráte. Tohle si provozujte třeba doma," luskla postarší servírka dvoum mladíkům před očima, když jí konečně po těch hodinách došla trpělivost.

Jeden z nich jí vyžádanou pozornost věnoval, ale ten druhý se na ni ani neobtěžoval podívat a dál sledoval svého společníka, který jí jako jediný vůbec zaregistroval, a který jí taky jako jediný zasypával snad těmi nejzamračenějšími pohledy, jenž ve svém pokročilém životě žena viděla.

„Co si myslíte, že děláte?" ohradil se na ni modrooký chlapec, načež se zamračil ještě víc. „Víte, co jste právě udělala?"

„Zapříčinila jste tomu, že jsem vyhrál." promluvil prozměnu kudrnáč na druhé straně kulatého stolu, jenž celou dobu předtím jen potutelně zíral na svoji zpola rozpitou kávu.

„Jak vyhrál?!" vykřikl popuzeně ten první, kterému se zdálo, že tohle kolo bylo nanejvýš nespravedlivé. „Vždyť mi ta zabedněná slepice právě luskla přímo před nosem, tak mi řekni, co jsem měl podle tebe dělat?"

„No prosím?!" vyžadovala se žena v zástěře vysvětlení. Ještě nikdy za ty roky co tu pracovala nezažila, že by ji někdo nazval zabedněnou slepicí, nebo se jen opovážil na ni pořvávat jako tenhle buran, přímo utržený z řetězu.

„Co si to tu vymýšlíš?!" pokračovala. „Celou dobu se na vás dívám a neděláte nic jiného než že se na sebe díváte." založila si své opálené ruce v bok.

„Hráli jsme na to, kdo se dokáže déle dívat na toho druhého, aniž by uhnul pohledem, to byste nepochopila." promluvil znovu kudrnatý chlapec s úsměvem. „Ale jste úžasná žena," poplácal ji po rameni, za což mu servírka věnovala nepěkný pohled, ale on si toho nevšímal. „Protože teď bude muset Dylan dojet domů na téhle tříkolkce, která je na prodej v hračkářství hned naproti." poukázal na budovu, kde se ve předním skle už vyjímala jimi vybraná růžová tříkolka s třásněmi na řídítkách.

„Takže děkuji," zasalutoval jí, přičemž si nadzdvihl tmavý klobouk, aby tak opravdu vyjádřil dík tak, jak se za starých časů slušelo a patřilo. S tichým chichotáním se vypařil předními dveřmi podniku, kde čekal na již zmiňovaného Dylana, aby vykonal svůj úkol.

„A platit bude kdo?" otázala se stále popuzená paní.

„No, jak se tak zdá, tak asi já." povzdychl si Dylan a vyložil ji na stůl určitý počet bankovek, načež před ní zamával s ještě jednou navíc.

„Tady máte," vtiskl jí peníze do rukou, „Za to drama co jste právě musela vidět." usmál se, „A, ehm, za tu zabedněnou slepici." rozpačitě se poškrábal na zátylku a raději hned rychlou chůzí následoval svého společníka, který se už jistě nemohl dočkat jeho projížďky.

S mírným zatlačením otevřel prosklené dvoukřídlé dveře, které se za ním s hlasitým klapnutím i zavřeli. Poté se rozhlédl kolem sebe, a když jistého kloboučníka neviděl, rozhodl se přejít ulici a vejít do hračkářství.

A taky že tam byl. Vysmátý, stál u regálu, kde už vyřizoval hotovou věc, neboli krásnou plastovou tříkolku. Zaplatil, slušně poděkoval a vydal se k Dylanovi.

„Tak, tady to máš, frajere." postavil před něj tříkolku. V kontrastu mladíka a tříkolky se zdálo celkem nepravděpodobné, že se na ní vůbec vleze. Natož, aby ji nerozbil.

„Stejně se mi to zdá pěkně nefér." zamumlal si pod nosem dotyčný, ale dál nic neříkal, popadl tříkolku, se kterou vyšel před obchod a s hlasitým nadáváním se na ni po asi deseti minutách konečně vyškrábal. Přitom si musel stále připomínat, že tohle je přece jen lepší, než když on poslal Harryho, aby si šel ve spodním prádle koupit kondom a přede všemi si ho nasadit na hlavu.

„Do prdele!" vykřikl hlasitě, až ho servírka, se kterou se už stihl poznat předtím, za prosklenou kavárnou znovu okřikla. „Jak mám na tomhle zatraceném stvoření Satana jet deset kiláků?" postěžoval si.

„To už si vyřeš sám." uchechtl se kudrnáč, načež se jeho úsměv rozšířil ještě víc. „A tady jsem ti ještě koupil něco navíc, aby sis to pořádně užil." vytáhl zpoza svých zad čelenku, na které byly přilepené umělé motýlý tykadla. S chutí mu ji nasadil, o pár kroků couvl a pak si sám sobě zatleskal.

„Úžasné," pochválil ztrapněného Dylana, který vypadal, že každou chvíli vybouchne. Tváře měl celé rudé a měl co dělat, aby si tu stupidní čelenku nestrhl a nezačal ho zběsile mlátit. „Až doteď jsem nevěděl, jaký to vlastně úžasný vkus mám." uložil sám sobě kompliment a užuž se chtěl odebrat k jeho černému mercedesu, ale nakonec se ještě zastavil.

„A běda ti, jestli si to sundáš," pohrozil mu prstem. „Budeš ráno v televizi, nebo s trochou štěstí ještě v přímým přenosu. Takže uvidím všechno."

A nato se elegantně otočil na patě a zmizel ve svém autě, se kterým vyjel vpřed, ale ještě než minul Dylana, tak se zastavil a stáhl okénko.

„Uvidíme se zítra u Nicka," rozloučil se.

„Připomeň mi proč tohle vlastně dělám?" zeptal se ho naštvaně Dylan, nevěřící tomu, že jde právě překonat tak obrovskou vzdálenost na téhle vratké tříkolce.

„Protože letošní cenu za vyobrazení definice dokonalosti dostanu já." ušklíbl se a se vzdušnou pusou ve směru svého protivníka, odjel.

„Nenávidím tě, Harolde Edwarde Stylesi!" vykřikl za ním ještě Dylan, i když si byl jistý, že ho stejně nemůže slyšet. „Příště vyhraju já a až se tak stane, tak tě pošlu domů na krávě ze zdejší farmy, na to ti přísahám, jakože tu cenu nevyhraješ ty, ale já!" zapřisáhl se Dylan a s tichým vrzáním růžových šlapadel se vydal na svoji pouť.