Definition Of Perfection *POZASTAVENO*

Chapter 11. | Relationships Or Nah?

„Ještě jednou vám moc děkuju a, uhm, no omlouvám se za ten dřívější nepříjemný telefonát." usměje se nervózně kudrnáč na chlapce za barem a vděčně si od něj mobil převezme. Když uchopí chladný povrch stroje, okamžitě ho proskenuje po všech úhlech a obvodech, zda-li se jeho páté končetině něco nestalo. Naštěstí je mobil jako nový.

„To je v pořádku. Není to poprvé ani napos-" zasekne se uprostřed věty číšník a lehce se pousměje. „Vlastně to je poprvé, co mi někdo řekl, že mě divoce zmasakruje pomocí svých zkušeností, které nabral za celý život. Zněl jste jako nějaký starý sensei, který si to sem vážně nadupe s řadou ninjů."

Harry se nervózně usmál, když začal chlapec divoce gestikulovat rukama a dál rozvíjet myšlenku o armádě ninjů.  Začal opatrně couvat až ke dveřím, pomocí kterých se dostal co nejrychleji ven.

„Tak sem už v životě nevkročím. Ten chlápek má vážné problémy." zhluboka vydechl všechen vzduch s plic a políbil kryt svého samsungu, který celé ráno tak postrádal.

Ani chvíli neváhal a ihned vytočil číslo Dylana. Až po pár bzučivých zvuků (jenž značili vyzvánění) později mu došlo, co vlastně dělá.

Jaktože automaticky volá Dylanovi? Jsou snad přátelé? Proč mu připadá, že se jejich 'nepřátelský' vztah za ten poslední týden velice rychle změnil?

Hovor nakonec zrušil ještě dřív, než to stihl Dylan vzít.

Místo Dylana nakonec vytočil Billa, který už jistě čekal u telefonu, protože to okamžitě zvedl.

„No, haló!" začal. Neznělo to vůbec jako otázka, když se někdo ptá, kdo na druhé straně je, ale rozkaz, který se nedal pořádně identifikovat.

„Haló?" nasucho polkl a cítil, jak se mu klepou ruce. Přesně takhle se cítí pokaždé, co se rozhodne zavolat Billovy. Připadá si, že je s ním něco v nepořádku, normálně by tohle totiž neudělal.

„Já to vážně nepobírám!" zaječí do telefonu. „Můžeš mi říct, kde jsi včera byl?!"

„V Tim's baru?" odpoví nervózně kudrnáč a čeká na odpověď.

„Opravdu? A co Liamova vila? Nebo Louisova? Zaynova? Na to si nevzpomínáš?!" vyhrkne na něj Bill. Jde poznat, že je velice, ale opravdu velice naštvaný.

„To tě máma nenaučila, že nemáš čůrat do cizích bazénů?!"

Kudrnáč se začal tiše hihňat.

„To ti přijde k smíchu, Harry?! No Louisovi ne. Dnes mám zrovna schůzku s jeho manažerem a tisíci dalšími a můžeš mi prosímtě říct, co jim tam budu jako vykládat?!!"

„Promiňte, ale můj milý Harry Styles nedokáže udržet svoji prostatu v kalhotech a ani jeho chcánky na místě, odpusťte proto prosím jeho chování, protože si prostě nedokáže vyhradit čas na návštěvu WC?! Myslím, že ne!"

Nádech.

Výdech.

Billovo dýchání bylo slyšet strašně hlasitě a Harry se jen modlil, aby nevybouchl a jeho jistě rudá tvář se neobjevila hned vedle něj.

„Já na tebe momentálně nemám čas. Chci, aby jsi šel k Dylanovi, tam na vás už čeká Mark. Vysvětlí ti, co se teď stane, jelikož jste promarnili již třetí šanci."

„A nepřej si mě, jestli zjistím, že jsi něco zase udělal!!" s těmi krutými slovy ukončí hovor a jeho funění v ten moment zmizí.

Ach bože, pomyslí si Harry a raději se vydá napříč londýnským ulicím a bouřlivému počasí k Dylanově bytu.

&&&

Zběsile z noh zkopává boty, strhává kabát a odmotává šálu. Ano, vážené dámy a pánové, Harry Styles se dostavil před Dylanův byt a to v rekordním čase - jedna hodina, třicet pět minut a dvacet sedm sekund, nebo tak to aspoň ukazovaly jeho stopky na mobilu, které si zapnul.

„Tento nově stvořený rekord je absolutním šokem roku 2015, o tomhle triumfu budou mluvit i vaše vnoučata, vážení! Prosím potlesk!" zvedne ruce v oslavném gestu a začne se točit po obýváku, výskajíce, dokud ho nezastaví tázavé pohledy ostatních.

„V pořádku, Harry?" zeptá se opatrně Mark, zatímco bedlivě sleduje chlapce, který se usazuje hned vedle Dylana, jenž si své nevysvětlitelné pohledy taky nemůže nechat pro sebe.

„Nikdy jsem se necítil líp." odpoví s úsměvem a své neposedné kudrliny si rukou uhladí dozadu. Působí tak sebejistě.

„Takže, abych konečně začal." odkašlal si nervózně manažer, který na tyhle situace nebyl zvyklý. „Dlouho jsme přemýšleli nad postihem vás obou a nakonec jsme došli k závěru, že bude nejlepší, když si na pomoc přivoláme někoho, kdo vás už bude schopen dát do latě."

„A kdo jako jediný dokáže muže přivést k rozumnému myšlení?" položil otázku, na kterou ani jeden z chlapců neznal odpověď. A možná ji ani nechtěli vědět.

„Vaše druhé polovičky." významně se na ně podíval.

„Děláš si srandu?" zahalekal Dylan. Kdyby právě něco jedl, nebo pil - prostě obecně požíval - tak si můžete být jistí, že by mu to ono sousto zaskočilo a on se začal dusit. Nakonec by se spokojeným úsměvem na tváři umřel a jeho duše by putovala k lákavým nebeským bránám, přičemž by nemusel čelit těmhle stupiditám. Fajn plán, nemyslíte?

„Naznačuješ tím snad něco?" zeptal se s očividnými obavami v hlase Harry.

„Bude to potencionální partner, který se k vám nejlépe hodí." odpověděl Mark.

„Neeeee! TAYLOR UŽ NE, PROSÍM!" padl kudrnáč v breku na kolena a začal se plížit dramaticky k Markovi, načež ho uchopil za nohu a znovu začal. „UDĚLÁM COKOLIV, JEN MĚ PROSÍM NEDÁVEJTE ZNOVU DOHROMADY S NÍ! TEN JEDEN 'FAKE' VZTAH UŽ STAČIL!!"

„A jedna rozchodová písnička taky." podotkl Dylan. Ač nechtěl, tak se zasmál. Taylor tímhle byla přeci jen známá.

„Ty se moc nesměj, jednu dostaneš taky!" ukázal na něj výhrůžně Harry a měl pravdu.

„Ano, Dylane, k tobě přiřadíme Kayu. Kayu Scodelario. Hraje Teresu v Labyrintu, nemám pravdu? Určitě k ní máš blízko." usmál se na něj a dál se věnoval Harrymu. Bohužel neviděl Dylanův komický výraz, když zjistil, že jeho otravná kolegyně bude nyní jeho 'přítelkyní'.

„A ty Harry se nemusíš bát, k tobě jsme přiřadili Caru." uklidnil ho, přičemž položil ruce na jeho ramena.

„Caru Delevi-" začal a nemohl dokončit její jméno, protože i po té době nevěděl, jak se vyslovuje. „-ně? Gdě? Gně?"

V zápalu situace i chudák Mark zjistil, že sám neví, jak se vlastně jmenuje, a tak s výrazem plným rozpaků se rozloučil, že už musí jít.

„No počkat! A není jen tak náhodou lesba?" zeptal se zmateně Harry, načež ho následoval do předsíně, kde se už obouval. Chtěl odejít bez pořádného vysvětlení?

„Nevím." připustil a rychle za sebou zabouchl dveře. Ani jednomu z chlapců se ho nechtělo následovat.

Oba dva na sebe vyděšeně a zároveň zmateně hleděli, načež jejich triviální opětování pohledů završil Harry větou:

„A to jsem aspoň doufal, že si zašukám."