Definition Of Perfection *POZASTAVENO*

Chapter 13. | Gay Is Okay

„Takže děvčata, co chcete dělat?" položil Dylan slečnám otázku, když zrovna vcházel do obývacího pokoje v těsném závěsu za Harrym.

Udělal toho mnoho. Přemluvil Harryho, aby Caru a Kayu nevyhazoval, ale aby se k nim choval mile? To už bude těžký oříšek.

„Já nevím. Harry nám otevřel, měl by proto rozhodnout." promluvila jako první Kaya a přihodila si přitom nonšalantně nohu přes nohu tak, jako to můžete vidět ve filmech.

Ještě než ji Dylan stačil zastavit se slovy, že tohle není zrovna moc dobrý nápad, skočil mu do řeči Harry s posměšným úšklebkem na tváři.

„A co třeba vybarvovat duhu, abychom se pak mohli připojit k demonstraci k legalizaci svateb lesbických párů?" povýtahl významně obočí na Caru.

„Mohli bychom, ale uděláme toho víc. Zrovna dneska jsem slyšela, že tady někde bude probíhat Gay Pride. Vy s Dylanem jste taky ve vztahu?" opáčila na to bez rozmyšlení Cara.

„Cože?!" vykřikl vyděšeně černovlásek, když slyšel svoje jméno. „Jak tě tohle proboha napadlo?"

„Jednoduše," pokrčila nevinně rameny. „Jdeme na to?" zeptala se Harryho, který jako první přišel s nápadem tvorby duhy.

„Samozřejmě." přitakal, přičemž ji propaloval svým smaragdovým pohledem. Bylo jasné, že to ani jeden nemyslí vážně, ale jelikož byli oba velice podobné povahy, nehodlali ani jeden ustoupit.

„Panebože, oni na to opravdu jdou." vykulila oči Kaya, která užuž vstávala ze sedačky. „Myslím, že radši půjdu. Tady se chystá třetí světová, sbohem!" rychle odmávla Dylana, který se ji snažil zastavit, avšak se mu to už nepodařilo.

Vyběhla ven stejně rychle jako se tu i objevila a za sebou nechala jen zanikající vůni skořicového parfému a bílou šálu, kterou tu v tom spěchu zanechala.

Dylan byl ale narozdíl od ní ve svém bytě, takže nikam utíkat nemohl. A i kdyby chtěl, nemohl opustit své obydlí na pospas těmhle dvoum. Vrátil by se tak akorát ke kývajícím dveřím a hordě střešních tašek.

Proto se raději zavřel do jednoho z pokojů s telefonem v ruce a trpělivě čekal na počátek téhle bitvy, která skončí s potupou pro všechny strany.

***

„Cože?! Děláš si srandu?! Jak můžeš malovat do mé duhy?!"

„Pomátla jsi se?! Takhle duha přece nevypadá!"

„Hele, je to moje duha a já si s ní můžu dělat co chci!"

„Ale to neznamená, že ji vybarvíš celou modře!"

„Právě jsi zneuctil celej můj rod, ty hajzle. Čekej smrt!"

„Nešahej na mě těma přiteplenýma rukama, jinak ti strčím tu fixu do prdele!"

Dylan seděl vyděšeně v koutě a nejvíce ze všeho si přál, aby ohluchl. Ať už křiky Cary, nebo Harryho, byly velice silné a odrážely se ode všech stěn sem a tam. Netušil, jak dlouho to trvá, ani kdy to skončí, ale jednu věc věděl jistě - něco s tím musí udělat, než bude pozdě.

Bez rozmyslu vytočil Billovo číslo, které měl jako první v kontaktech a krabičku si přiložil k uchu tak pevně, jak to jen šlo.

„Ahoj, Dylane." pozdravil Bill na druhé straně. „Ehm, proč mi voláš?" zeptal se ho, poněkud vyveden z míry. Nebyl zvyklí, že mu zrovna on. Koneckonců, jeho manažer nebyl.

„Bille," polkl nahlas Dylan. Pokud to chtěl zastavit, mohl teď. Jinak by už bylo příliš pozdě. Když však uslyšel další třísknutí odvedle a křik, který následovala kupa nadávek řekl si, že už to prostě nevydrží. „Potřebuji nutně tvoji pomoc."

***