Definition Of Perfection *POZASTAVENO*

Chapter 3. | Hangover

V bíle vystíněném bytě ležel na své dvoulůžkové posteli mladík s havraními, nyní rozcuchanými, vlasy.

Ruku měl převěšenou přes kraj postele tak, že se mu skoro dotýkala chladné země. Ležel na břiše a spokojeně oddechoval. Na budíku se už míjela dvanáctá hodina odpolední, ale chlapec byl stále hluboce ponořený ve své osobní říši snů.

„Píp, píp, píp," začal vyluzovat zvuky jeho budík na nočním stolu po boku postele. Tyhle příšerné zvuky mu v tuhle chvíli doslova trhaly uši, a tak nebylo divu, že se po budíku tak ohnal, až ho shodil z dubového stolku. Ubohá věc dopadla pod postel.
„Sakra!" uslyšel mladý Dylan chraplavý výkřik, který se nesl zpoza jeho postele. V tomhle stavu hlas nedokázal k nikomu přiřadit. Spíš ho děsil.

S nepřirozeně nestabilním dechem se paralelně přetočil přes postel a svěsil hlavu dolů tak, aby jeho pohled směřoval do černočerné skuliny pod ním. Opatrně natáhl ruku do té tmy a mohl duši vypustit, když nahmatal čísi obličej, přesněji nos.

Najednou se před ním objevila ruka, která na jeho vlastní obličej zatlačila tak, že to kompletně vyvrátilo jeho dosavadní rovnováhu a on spadl z postele.

„Můžeš na mě laskavě přestat šahat?" zeptal se ho naštvaný, ranní Harry, jenž se právě vynořil z díry pod postelí.

„Cos tam proboha dělal?!" zeptal se ho vyděšeně Dylan s rozšířenýma zorničkama.

„To nevím, ale máš to tam dost tvrdý." postavil se se zívnutím kudrnáč a protáhl se.

„Já si nic nepamatuju," zaúpěl ten, jenž vlastnil tenhle byt a frustrovaně si prohrábl vlasy. „Ani nevím, jak jsme se oba dostali sem k nám."

„Klid, nevyšiluj tak," odbyl ho ledově klidný Harry, které v takovýchhle situacích byl už mnohokrát. „Nejspíš to byla naše ochranka," odmlčel se, „Myslel jsem si, že sis už po té době zvykl." zamířil do kuchyně.

Nikomu do smíchu moc nebylo. Oba dobře věděli, že pokud to ochranka opravdu byla, tak tam o tom museli i vědět jejich manažeři, kteří z toho nebudou moc nadšení. Koneckonců, byli to dva nepřátelé, kteří o společných večerech v barech neměli mít ani pomyšlení. Pravda, navzájem se zesměšňovali, a o to jim taky šlo, ale spousta lidí to mohla pochopit tak, že známý Harry Styles a Dylan O'Brien jsou přátelé.

„Chceš kafe?" ozval se Harry z kuchyně, když zapínal kávovar.

„Odkdy ty piješ kafe?" zeptal se ho udiveně Dylan. Takového ho neznal. „Ale jo, dám si." odpověděl.

„Tak si ho udělej sám," zasmál se posměšně zelenooký, který tyhle jeho 'vtípky' provozoval dennodenně.

„Hm," zabručel rozmrzele Dylan, „To se dalo čekat. Už jsem si říkal, co se s tebou stalo, že bys pro mě projednou snad něco udělal."

„Navíc," vstal ze země a oprášil si kalhoty, které měl na sobě i včera, „Ještě jsi mi neodpověděl na otázku." připomenul mu.

„A to máš někde napsaný, že ti musím odpovídat na všechny ty tvoje přiblblý otázky?" odvrkl nevrle Harry, který se mezitím pohodlně opřel o kuchyňskou linku, která byla trefně hned vedle ložnice, kde stál Dylan, a usrkával horkou tekutinu v bílém hrnečku jako nějaký znalec.

Malíček mu směřoval nahoru, tak jak to viděl ve filmech, a když se chtěl napít, tak jednou rukou pozvedl za ucho hrnek ze stejně zbarveného podtácku, který si přidržoval tou druhou.

„Fakt by mě projednou zajímalo, kam na tyhle tvoje věci chodíš." zamrmlal si pro sebe Dylan. „Proč to vůbec děláš?"

„Chci zapadnout." odvětil Harry.

„Jo a kam? Pod mojí postel?" zeptal se sarkasticky Dylan. „Myslím, že to už se ti povedlo."

„Máš to hnusný." řekl kudrnáč místo toho, aby na Dylanovu otázku nějak reagoval.

„A tos zjistil až když jsi to celý vypil?" zeptal se ho nevěřícně Dylan, když před něj položil prázdný šálek.

„Jako," popadl hrnek a hned ho začal pod proudem teplé vody s houbičkou umývat. „To že máš krátký vedení jsem už věděl, ale že ti to bude trvat tak dlouho..." nechal vyplinout do ztracena, přičemž si při umývání pobrukoval, díky čemu si vysloužil od Harryho velice udivený pohled.

„Děláš si srandu?" zvýšil na něj hlas Harry. „Teď jsem z toho hrnku pil a ty to už umýváš? Ty jsi vážně neuvěřitelný." pokroutil nad ním hlavou.

„Milý Harry," začal Dylan, přičemž zrak z umývání stále nespouštěl. „Já nejsem takový rozmazlený děcko jako ty a nemám na všechno služebné."

„Tak si je pořiď." pokrčil rameny jeho přítel. „A k tomu můžeš rovnou přidat i normální dům. Nechápu proč žiješ v bytě." založil si ruce vbok. „Ty si to dovolit můžeš."

„Laskavě necpi ten svůj nechutnej frňák všude kam můžeš." odložil Dylan houbu, opřel se lokty o umyvadlo a podíval se na něj. „Do toho ti nic není."

„Máš pravdu, je nechutnej. Ještě ráno jsi na něho šahal jako nějakej perverzák. Zapomněl jsem. Ale jak myslíš," zvedl Harry ruce v obranném gestu, načež jej opustil, aby mohl najít léky proti bolesti hlavy. Přeci jen, v jeho domě se dobře vyznal, není to poprvé, co tu je.

Přitom co hledal mu hlavou něco vrtalo. Nechápal, proč nemá Dylan vilu nebo přinejmenším aspoň normální dům. A ještě více se divil tomu, jak zareagoval. Vadilo mu snad něco na lidech, co by dělali práci pro něj? To mladík netušil a rozhodl se tím ani pro teď nezabývat. Místo toho se po chvíli konečně vrátil s těmi prášky.

„Na." podal Dylanovi jeden a sklonil se pod vodovodní kohoutek, aby se mohl přímo z něj napít.

„Ty nebudeš potřebovat skleničku?" zeptal se ho Dylan, který se už zřejmě uklidnil. Sám si jednu samozřejmě napustil a zapil s ním i tu tabletu. Když už ji měl v sobě, tak se zamyslel, jestli si vůbec mohl být jistý, že je to něco proti bolesti, když mu to dal Harry, ale rozhodl se tím zbytečně nezatěžovat.

Když už o něm byla řeč, napadlo ho něco velmi zajímavého, čím by si zpříjemnil den. Když zjistil, že kudrnáč doopravdy sklenku nevyužije, tak si počkal na ten správný moment, a když se sehnul, aby se mohl napít z proudu, tak mu zatlačil rukou na hlavu, čímž způsobil, že tekoucí proud ledové vody, kterou tak nastavil začal smáčet jeho obličej a vlasy.

„Do prdele!" vykřikl Harry, když pocítil, jak je ta voda studená. Ihned odstoupil o několik metrů dozadu a prohrábl si jeho vlasy, jenž byli nyní celé mokré. „Já už radši jdu. Nejdřív mě chceš otrávit tou strašnou kávou a teď mě dokonce chceš i utopit." a s tím se odebral ke dveřím, kde si nazul boty, které tam kupodivu po včerejšku byly. Dokonce se i velice divil, když po kapsách nahmatal mobil, klíče a peněženku.

Nakonec se na něj ještě s povýšeneckým úšklebkem otočil.

„Příště si ověř, co ti dávám. Mohlo by se ti to vymstít."

„Cože?! Co jsi mi tam dal, Stylesi?!!" křikl po něm okamžitě Dylan, ale to už zmizel za dveřmi. Nemohl si dovolit strávit celý den nad záchodovou mísou, dneska určitě něco měl.

Dobře ale věděl, že ho tohle nezastaví od toho, aby mu vrátil úder. A to rovnou pod pás.