Definition Of Perfection *POZASTAVENO*

Chapter 8. | YOLO - You Obviously Love O'Brien

O pár hodin a sprostých nadávek později:

„Další dobře odvedená práce. Až na ten prvotní omyl." uskrl si ze své kávy Dylan. Znovu seděli v té samé kavárně a znovu bylo o čem povídat. Zpoza pomyslného baru se na ně dívala ta samá servírka, která je tehdy vyhodila pryč. „Stejně se mi nejvíc líbilo, jak jsi jí před obličejem ten papír roztrhal." nadhodil se širokým úsměvem. V hlavě si vybavil tu scénku, kdy jeho přítel pobouřeně roztrhal ten list přímo před jejím nosem. Byla pak hodně naštvaná, ale on jí to nahradil podpisem a pár fotkami.

„Však jsme jí taky naháněli asi hodinu těmi auty. Na to se nedá zapomenout." odfrkl si Harry.

„Už mě začínala ke konci celkem štvát, když nám pořád utíkala. Hlavně po tom, co jsme si ji spletli s tou jinou holkou. Dokonce jsem uvažoval o tom, že tě v tom nechám a vrátím se zpátky ke svému filmu." zamračil se nad tou vzpomínkou Dylan.

„Hm, fajn." přiznal kudrnáč. „Bez tebe bych to nezvládl, Dylane. Děkuju." ač nerad, tak musel uznat, že to byla pravda. I přes to nedorozumění, jaké Dylan způsobil. Budou mít se svými manažery problémy, ale ještě větší by to byl průšvih, kdyby se měl stát adoptivním otcem.

„No počkat," zastavil ho rukou spolusedící, což ho donutilo položit zelený čaj, ze kterého se chtěl zrovna napít. Ano, byli v kavárně a on pil zelený čaj. „Myslíš, že pouhé poděkování mi bude stačit?" ušklíbl se Dylan. Kudrnáč se na něj nejistě podíval, ale nic neříkal. Nabádal ho, aby pokračoval.

„Chci, aby jsi pro mě sestavil volící kampaň." uložil si ruce na stůl a samolibě se usmál. „S názvem YOLO." zagestikuloval rukama divoko nad sebou, aby tomu dodal tu správnou atmosféru.

„No tak brzdi, kámo." zpražil ho Harry, který se té představy přímo děsil. „Zaprvý, k čemu ti bude kampaň a zadruhý, co s tím má společný You Only Live Once?" tázavě se na něj podíval a přitom nakrčil hlavu na stranu.

„Ale né, tys' to špatně pochopil." opravil ho Dylan. „Je to - You Obviously Love O'Brien - chápeš?" podíval se na něj, jakoby to bylo už na začátku nad slunce jasné.

„Aha..." pronesl opatrně Harry tím tónem hlasu, jakoby se bál, že jeho společnosti snad přeskočilo. „A?"

„A?" zopakoval po něm černovlásek. „Budeš chodit po ulicích a rozdávat letáky a trička s mým potiskem, kde bude psáno, že pro mě mají hlasovat."

„Ježišmarja." uložil si Harry zmoženě obličej do dlaní. „To už jsem fakt klesl tak hluboko?"

„Ale notááák," protáhl Dylan., „Dělal jsi už i horší věci, nemyslíš?"

„Zrovna mě nenapadá nic horšího, co jsi mě donutil udělat, než tohle." povzdechl si kudrnáč.

„Tak já ti trochu pomůžu," Dylan se zavrtěl hlouběji do dřevěné židle, na které seděl. Nebyla moc pohodlná.

„Tak co třeba ten den, kdy sis musel přede všemi stáhnout kalhoty?" optal se ho.

„To pořád nebylo horší než tohle. Navíc mě tak už všichni viděli tisíckrát." odvětil Harry.

„Tehdy, kdy jsem ti podkopl nohy na premiéře vašeho filmu?" Dylanovi už pomalu docházeli nápady, ale stále se nevzdával.

„Ne."

„Tak ten den, co jsem ti vyžehlil vlasy?"

„Vůbec."

„Namíchal blond barvu do kondicionéru?"

„U-uh." pokýval hlavu na znak nesouhlasu.

„Nechci tu vyjmenovávat všechny ty zvrhlosti, co jsme tě nutil dělat a ty zas na oplátku mě." vzdal se nakonec hrdinsky Dylan. „Ale víš co je hustý?"

„Co?" zeptal se s nadějí v hlase Harry.

„Budeš moct být první, který bude nosit kalhoty s potiskem mého obličeje."

Flashback:

„Sakra!" uhodil Harry naštvaně rukou do volantu. Už před hodinou zrušil autogramiádu s tím, že mu není dobře, což nebyla až zas tak úplně lež, a ochranka rozpustila všechny lidi. Bylo mu jich trochu líto, ale tohle bylo důležitější.

Jenže tahle nevděčnice jim pořád utíkala. Kudrnáč ji naháněl ve vozidle, zatímco Dylan po nohách. Už několikrát jim jen o fous unikla a Harry byl čím dál tím víc naštvaný. Pokud to takhle půjde dál, tak narazí do nějaké budovy nebo sloupu, anebo ještě líp tu otravnou fanynku rovnou přejede a bude mít po starostech.

Jeho telefon na palubní desce začal zničehonic vyzvánět. Natáhl se pro něj, když zrovna na semaforu přeblikla červená a přijal hovor. Byl to Dylan.

„Vidím ji, Harry. Ihned přijeď k tomu obchodu s hračky, kde jsme kupovali tu růžovou tříkolku. Ona mě nevidí, obklíčíme ji z obou stran a bude po šaškárnách! Hlavně si pohni, nevím jak dlouho to ještě vydržím nepozorovaně klečet za touhle kytkou." vyhrkl jedním dechem jeho přítel. Ani nečekal na odpověď a položil to. Harry se pro změnu ani na nic neptal a ihned se pustil do práce.

Už svítila zelená, ale auto před ním se stále nehýbalo. Stálo na místě jako solný sloup. Kudrnáč měl sto chutí mu zezadu trochu spravit fasádu.

„Pohni si ty hajzle!" křikl po něm, když otevřel okno, aby ho dotyčný dobře slyšel.

„Jak to se mnou mluvíš, ty fracku?!" zeptal se ho popuzený řidič, který už vystupoval z auta a mířil k němu.

„Tak jak jsem to řekl, příště si pohni zadkem, ty nemehlo. Jedeš jak zpomalený film, opravdu si zajdi na oční, protože si zřejmě barvoslepý." ohradil se sebejistě Harry. Objel dotyčného auto, když se zrovna naskytla dobrá příležitost a na rozloučenou mu ukázal otevřeným oknem prostředník. Měl ho plný zuby. Jeho pokřikování a nadávky na jeho účet a 'tu dnešní generaci' obešel bez jakéhokoliv zájmu.

Rychlostí blesku, kde musel přejít limit aspoň stokrát, se dostal na určené místo. Auto opatrně zaparkoval na rohu ulice. Pak vystoupil a ku svému překvapení opravdu viděl, jak se Dylan krčí za obrovským květináčem s jakýmsi keřem. Vypadalo to opravdu komicky. Snažil se být nenápadný, ale jeho sytě modrá beanie čepice se nedala přehlédnout ani na míle daleko.
„Dylane. Psst!" upozornil na sebe Harry. Nebyl čas se nějak vybavovat. „Nenápadně přejdi až k ní. Pak po ní skoč. Budu hned za tebou." objasnil mu svůj plán.

„Skvělý." zašeptal Dylan nazpět. Hned chvíli na to, se opravdu 'nenápadně' vynořil zpoza kytky, kdy oranžový květináč málem převrhl, ale naštěstí ho včas zadržel. Oprášil ze sebe hlínu a pomalými kroky se blížil až k holčině, kterou měl na dosah. Harry kráčel hned několik kroků za ním.

„A mám tě!" vítězně vykřikl a chňapl po ní. Otočil ji k sobě a podíval se jí do tváře. Zpátky na něj se vyjeveně dívala brunetka s hnědými oči a tričkem s potiskem 5SOS, ne One Direction.

„Proboha, Dylane! Ty jsi idiot!" vypískl Harry, když jsi toho taky všiml. Ihned z ní slezl, ale už bylo pozdě. Pár lidí, co stálo opodál, si všechno začali zběsile fotit a přitom si vyměňovali divné pohledy.

„Úsměv!" vynořil se z dalšího květináče paparazzi. Že by nebyli jediní, co se takto schovávají?

Každopádně, tohle se počítá už jako druhý přešlap za 48 hodin přes Billovy dané hranice.

Zbývá už jen jeden.