Okruh lásky

7.

Ráno v 5 jsem vstala a začala se chystat. Furt jsem ze včerejší večeře vykolejená ale co se dá dělat. Budu doufat že se otec vzpamatuje a usmíříme se. Trošku mě ale mrzí má slova, myslím si že jsem neměla tak přehnaně jednat. Po hygieně jsem se rozhodla obléct, dojíst pizzu a vydat se za klukama dříve než obvykle, aspoň se rozptýlím.

Trvalo mi hodinu než jsem se dostala k okruhu, bylo něco málo před sedmou a přišlo mi zvláštní jak divný ticho tu bylo. Ještě aby ne když tady nikdo není. Rozhodla jsem se že zajdu do boxu ferrari a počkám tam. Seděla jsem snad hodinu a četla různý články na netu když jsem si všimla jednoho článku kterej mě neuvěřitelně naštval.

Dcera slavného Fridricha Whitte se rozešla z jejím přítelem Mathyasem Hield díky její neplodnosti, je v tom něco víc nebo míň? Pokračujte v čtení a dozvíte se

No to si snad dělají srandu, jak to vůbec mohou vědět? Kdo jim to řekl? Začala jsem nad tím přemýšlet a vzpoměla si na toho číšníka který zrovna stál u našeho stolu když o tom otec mluvil. 100% to zaslechl, musel za to dostat slušný balík. Nebo to byl někdo z rodiny? Začala jsem nervózně přešlapovat a chtělo se mi brečet, brečet vzteky. Po chvilce jsem dostala šílený nápad. Dříve mi vždy pomohli na uklidnění motokáry, tak co vyzkoušet formuli?

Bylo to dost riskantní ale nedalo mi to. Šla jsem do skříňky jednoho z kluků a vytáhla helmu, vzala jsem si Carlosovo formuli a zkontrolovala vše potřebné. Otevřela jsem box a nasedla do vnitř. Páni! Čučela jsem na všechny tlačítka a snažila se v nich trochu vyznat, chvíli jsem ještě váhala ale pak jsem zaslechla nějaké hlasy, tak jsem nastartovala a vyjela.

Jela jsem pomalu, jenom 120, jako bych jela v autě, neznala jsem tak podrobně trať, tak jsem ji chtěla první projet. Po prvním kole jsem však zrychlila. První zatáčku jsem zvládla na výbornou a zrychlila na 230, cítila jsem ten tlak co mě tlačil do sedačky a já měla touhu přidat. Za čtvrtou zatáčkou byla delší rovinka tak jsem zrychlila, jela jsem 301 km/h a cítila se volná, jako by ten tlak, ta rychlost, ze mě setřásli všechny problémy. Takhle jsem pokračovala až jsem si všimla že mám skoro prázdnou nádrž a jelikož jsem nemínila tlačit formuli do boxu pěšky, tak jsem se rozhodla vrátit.

Doufala jsem že tam ještě nikdo nebude ale opak byl pravdou, byli tam  skoro všichni. Carlos, Max, Lewis, Lando a dokonce i Charles s tou včerejší blonckou. Zastavila jsem, vystoupila a sundala si helmu. Všichni začali jásat a smát. "No teda, nečekal jsem že princezna je tak dobrá v ježdění, cos nám ještě neukázala?" Začal se smát Lando a přišel si pro objetí. To samý Carlos. "To by mě zajímalo kdo tě to naučil, mohl by mi taky ukázat nějaký triky." Přidal se Lewis a mě to trochu znepokojilo. Tohle všechno mě naučil Dominik a vzpomínka na něj byla pro moje srdce ostrý nůž.

Podívala jsem se na nehnoucího se Charlese který měl jenom kamenný výraz. Bloncka si mě zatím odměřeným pohledem prohlížela a bylo vidět že mnou pohrdá. "Je fajn že jste se bavili, ale je čas na zodpovědnost, co kdyby rozbila auto, nebo nabourala co?" Zvýšil Charles nečekaně hlas a všechna moje radost zmizela. "Já si myslím že jsem dostatečně dospělá na to, abych věděla kapacitu toho co zvládnu nebo ne, ale děkuji za starost." Osočila jsem se a doufala že řekl vše co chtěl a nechá to být ale bohužel tomu tak nebylo. "Jo ták, ty víš co zvládneš aha, co kdyby pak díky tobě Carlos nemohl na závod? Co bys dělala? Hm?" Nečekala jsem takový chování a popravdě ani nevěděla co říct. "Jenže se nic nestalo." Vyhrkla jsem ze sebe a opravdu doufala ve špetku náklonosti, jenže marně. "Ale mohlo! Na takový dětský výlevy tu nemáš právo." Podíval se mi do očí a já nevěděla co z nich vyčíst, jako by mi říkali že nic z toho nemyslí vážně. Otočil se, chytil bloncku za ruku a odešel. Omyl, on to myslel až moc vážně!