10

174 10 0
                                    

"Máš na chvíli čas?" Pousmál se na mě a já si uvědomila že až příliž dlouho stojim a debilně na něj civím. Čekala jsem kohokoliv, klidně i Pedra Pascala ale jeho opravdu  ne.

"Jo pojď dál ale potichu, spí tu kamarádka." Uhnula jsem stranou ať může projít a zavřela jsem za ním. "Potřebuješ něco?" Zeptala jsem se a snažila skrývat svoji nervozitu. Zřejmě ji ale vycítil a tak se sladce nevinně usmál. "Jsi jediný člověk který se mi za celou situaci nevysměje." Zvážněl a já mu ukázala na židli u stolu. Posadil se a já mu podala sklenku vína. "Tak povídej." Sedla jsem si na židli vedle něj, jemu se na tváři objevil ďolíček a jiskřičky v očích.

"No tak z Vanesou jsi se už seznámila takže ti mohu říct že je pěkně blbá. Ze začátku se zdála být jiná, lepší. Někdo komu na mě opravdu záleží ale pak mě začala nutit do věcí co jsem nechtěl, třeba to při čem jsi nás přistihla." Jeho tváře zčervenali na důkaz toho jak moc se stydí. "Jenže nedokážu jen tak někoho odkopnout prakticky bez důvodně. To ji mám říct 'vim že tobě na mě doopravdy nezaleží' ? Vim že by to popřela a teď spí u mě doma tak jsem ji jenom napsal vzkaz ať ráno odejde a nevrací se." Sklopil oči a mě to trochu naštvalo. Tohle se přeci nedělá, ale zase to dokazuje že je moc citlivej a to je pěkně. "Takže tě mrzí že jsi zase udělal chybu ve výběru?" Zeptala jsem se opatrně a on přikývl. "A máš kde spát? Z toho co jsi pověděl jsem pochopila že tam být nechceš dokud neodejde." Napadlo mě se zeptat a on jen špitl že nemá. Chvíli jsem se snažila potlačovat chuť mu říct 'tak hodně štěstí', protože se mi vybavili všechny vzpomínky jak byl ke mně špatný, ale zase na jednu stranu mi ho bylo líto.

"Tak jestli chceš můžeš spát u mě." Řekla jsem rychleji než jsem chtěla. Hned mi totiž došlo že v pokoji pro hosty spí Al. "To bys pro mě udělala?" Rozzářil se a mně už bylo blbé říct že nemá vlastně kde. "Ale nemám nikde jinde místo než ve své posteli, jestli ti to nevadí?" Stoupla a vzala sklenky které jsem plánovala umejt. "No mně to nevadí, ale abys TY s tím byla v pohodě." Já s tím v pohodě nejsem ale k Alisson ho nacpat nemůžu a sedačka není na spaní vhodná. "V pořádku, myslím že to zvládneme." Šla jsem ke schodům a Charles mě následoval.

"Takže tady máš nějaký tričko co by ti mohlo být a moje tepláky na spaní." Podala jsem mu prádlo když jsem vycházela z koupelny, aby mohl jít se též připravit k spánku. "Děkuji, ale spím bez trička." Odešel do koupelny a já tam jenom stála. Měla jsem na sobě kraťasy a saténovou košili. Lehla jsem si do postele a doufala že usnu rychleji než se stihne umejt.

"Angiee?" Probral mě z polospánku Charlesův hlas. "Anoo?" Odpověděla jsem a chvíli bylo ticho. "Máš někde pro mě ručník?" Praštila jsem se hned rukou do čela. Já mu zapoměla dát ručník, husa blbá. Vyndala jsem teda ze skříňky ručník a opatrně vlezla do koupelny. Byl schovaný ve sprchovém koutu, takže jsem viděla jen jeho siluetu. "Máš ho tady na pračce jo?" "Díky." Odpověděl a já odešla. Trochu jsem si ještě upravila vlasy a vrátila se zpátky do postele.

Chvíli jsem koukala na dveře od koupelny jako bych snad na něj i čekala. Než jsem si to však uvědomila už se objevil Charles v mých teplákách bez trička. Nikdy jsem si neuvědomila jak sexy vůbec je. Má krásně vyrýsované pevné břicho. Jeho kůže je trochu snědší. Každý jeho pohyb je ladný, jako by se snažil aby každý v jeho blízkosti po něm toužil jak po zakázaném ovoci. A dost, nemohu mít takové myšlenky, co to se mnou je?

"Máš příjemnou postel." Zasmál se a otočil se mým směrem. Sice jsem chtěla spát ale otočila jsem se též. "Děkuji, jen v ní tolik netrávim času." Zasmála jsem se taky a jeho nechápavý výraz mě nutil se smát ještě dýl. "Práce kterou dělám je časově náročná, dříve jsem jezdila i na měsíční akce, často děláme dva dny v kuse, prakticky nestíhám spát. Když konečně mohu usnout, tak nespim tolik díky nočním můrám, výčitkám a podobně." Řekla jsem s klidem věc co nikdo prakticky o mně neví. "A o čem jsou ty špatné sny a výčitky?" Zeptal se s lítostí a mě přepadl pocit že mu musím vše říct. Že to on zrovna bude ten co mě pochopí. "Jak už víš tak ta akce v Íránu kde zemřel i můj bratr pod mým velením se nezdařila." Začala jsem vyprávět a cítila jeho ruku na té své. "Byl tam i malý chlapec který zemřel též. Vim že mi byl cizí ale byli mu teprve 4 a v ten den měl i jeho první hamburger, chudák ho ani nedojedl." Cítila jsem slzu na své tváři a Charles jen tiše hleděl do mých očí. "Nemohla jsem se z toho vzpamatovat, nebylo to sice poprvé co jsem viděla někoho umřít, ale tam umřelo hodně lidí. Umřela tam i má kamarádka z vojny, byla nejlaskavější člověk na světě. Kdyby mohla adoptuje si celou Afriku jen aby těm lidem pomohla. Můj bratr byl dobrý voják, zrovna na mě mluvil když mu najednou prolítla hlavou kulka, byla to okamžitá smrt. Člověk si to nikdy nechce připustit, doufá že žije, že ho zachrání i když někde uvnitř ví že je pozdě. Byla jsem naštvaná, ne na ostatní, ale na sebe." Dopověděla jsem to všechno s těžkým srdcem ale zároveň jsem cítila i menší úlevu.

Okruh láskyWhere stories live. Discover now