Okruh lásky

8.

"Můžete mi laskavě vysvětlit proč jsou noviny plné články o mně a mojí rodině?!" Vlítla jsem celá rozzuřená do zasedačky kde byli úplné všichni, včetně šéfa. Jediný kdo chyběl byl Mike.

"Zdravím slečno Whitte, posaďte se prosím." Pokynul klidně šéf a já měla chuť začít ječet a brečet ať mi to konečně vysvětlí, naštěstí jsem se udržela a tiše se posadila.

"Tak můžete začít." Řekla jsem tam tak potichu, že jsem se divila že to někdo slyšel. Všimla jsem si že šéf je nervózní a konečně mi došlo že to tak je u všech. Nevím co se děje ale nic dobrého to nebude.

"Mike byl celou dobu špeh." Oznámil mi v klidu a já nemohla najít slov. Mike? Mluví o tom stejným? To není možný. "C-o-ž-e?" Vykoktala jsem ze sebe a Nik se ujal mluvení. "V poslední době se mi zdál takový jiný, divný, no a tak jsem mu dal špehovací zařízení, 2x do týdne byl v tý budově kde Íránci se zdržují a těm novinářům tě prásknul taky on, potvrdili mi to. Díky tomu jsi teď jejich hvězda, půjdou po tobě." "Však Mike takovej není, musí být někde chyba." Začala jsem ho bránit, nedokážu tomu furt uvěřit. "Jo? A kde slečno Whitte? Prostě se tomu tak stalo a musíme být teď opatrný, musíme zjistit o co jim jde. " Sbalil všechny papíry a odešel. Já si též vzala věci a ignorovala i Nikův zájem o pokec, nemám na to energii.

Je 9 hodin večer a venku je ještě slušné světlo. Nemám co dělat tak jsem se vydala směrem domů. Byla jsem kousek od baráku když mi začal zvonit mobil. Chtěla jsem to ignorovat ale zvonil moc dlouho, tak jsem zpomalila a začala ho lovit v kabelce, mám tam hodně krámů tak je to trochu obtížné.
Lando? Co po mě teď asi chce? Váhala jsem jestli to zvednout ale očividně to bylo důležité.

"Angie?" Ozvalo se zoufale z telefonu a  já zastavila u krajnice a dala výstražná světla.

Já: Co potřebuješ Lando?
Lando: Prosím přijeď k nám, prosim, on tady někdo je, a máme strach že to jsou zase Íránci, chtějí se sem dostat pomoc nám prosím!
Já: Cože? A kde jste hned tam jedu
Lando: Nemůžu už mluvit uslyší nás, napíšu ti to, pomoc nám prosím.

Položil mobil a já dostala záchvat úzkosti, rozjela jsem se a během vteřiny mi Lando poslal tu adresu, nebylo to daleko Carlosovo chaty, co když to jsou fakt Íránci? Co by po nich chtěli, o co jim jde?

Na místě jsem byla za 10 minut, byla to snad nejrychlejší jízda autem v plném provozu. Mám pocit že mě i vyfotil radar, budu mít na památku.

Vzala jsem svou pistoli z přihrádky a nabila ji. Pro jistotu. Vyšla jsem z auta a vydala se k domu, byli pootevřený dveře tak jsem zbystřila a potichu se vydala dovnitř. Všude byl klid, ani kluky jsem neslyšela. Byla tu i tma ale nemohla jsem si rozsvítit. Byla jsem zřejmě v místnosti připomínající jídelnu a zahlédla něco co jsem si přála ať to není pravda. Pomalu jsem se přiblížila k volně ležícímu tělu v krvi. Ach ne, to je Carlos! Přikročila k němu a všimla si že to není krej ale jahodový džem, kečup a nějaká tekutina. Tak takhle na mě kluci jo?

"Škoda že Carlos umřel, mám tady pro něj novou Mafii co si přál a chudák si ji nezahraje, budu ji muset vyhodit." Otočila jsem se a šla z místnosti a zavřela dveře a nahrála pár kroků. Když jsem totiž odcházela všimla jsem si i ostatních kde jsou schovaný. Zabouchla jsem hlavní dveře a vrátila se ke dveřím od místnosti.

"To ji jako vůbec nevadí že jsem umřel?" Slyšela jsem zklamaného Carlose a ostatní hlasy co tam něco mumlali.

"FBI!" Otevřela jsem dveře a vystřelila do země, všichni si okamžitě lehli a já se začala smát. " Takže já jsem málem chytila infarkt a spěchala jsem abych vám zachránila prdel a vy jste se mezitím nezmohli na nic lepšího než marmeládu, kečup a obarvenou vodu?" Smála jsem se a k tomu se přidali ostatní. "No my vlastně zapoměli že profesionálku nenapálíme" Smál se Carlos, vzal mě za ruku a někam vedl. "Pojď" Vedl mě někam do horního patra kde byla obrovská místnost. Rozsvítil a já myslela že už mi doopravdy trefí.

"HODNĚ ŠTĚSTÍ!" Zakřičeli všichni a já se trošku divila co slaví ,Lando si toho očividně všiml. "Slavíme to že tě známe, sice jsi v týmu ferrari což je velký špatný." Začal se smát a Carlos po něm hodil kelímek "Ale i tak jsme rádi že tu jsi." Doplnil ho Max protože Lando už vedl válku s Carlosem. Nevim co na to všechno říct, moc mě to dojalo. "Teda kluci." Cítila jsem jak se mi kutálí slza a nemohla opravdu najít ta správná slova ale ani nebylo třeba, kluci se toho ujali a všeci mě objali. Hlavně mě objal Carlos a já díky tomu byla celá od těch věcí co měli připomínat krev, to byl samozřejmě jeho účel.

Kluci nachystali hodně jídla tak jsme seděli u stolu a dobře jsme se bavili. Tolik věcí co jsem se dozvěděla o klucích je neskutečně. Byli tu všichni až na Charlese, ani nevím proč mě to mrzelo ale zase na jednu stranu by byl určitě protivný. Gasly zrovna vyprávěl příběh z dětství ale mně začal zvonit mobil tak jsem jen kývla směrem ke dveřím a potichu odešla.

Bylo to neznámé číslo tak jsem to jen zvedla. "Prosim?" Pověděla jsem do ticha ale žádné odpovědi jsem se nedočkala. Párkrát jsem řekla haló, pořád nic. Po dvou minutách jsem to chtěla típnout ale uslyšela jsem jen "promiň" a následovné pípnutí. To byl Mike! Zkoušela jsem mu volat zpátky ale hlásilo to jen nedostupnost. Stejně jsem to nevzdala. Proč mi volal? Proč se omlouval? Podle mě v tom je něco víc, přijde mi to jako špatná hra.

Po 10 minutách jsem se vrátila zpátky a chtěla všem oznámit že už musím jít ale všichni na mě koukali. "Co se děje?" Prolomila to divné ticho a Max ke mě vstal. "Víš." Řekl zklesle a já myslela že se něco stalo. "Zahraješ si s námi formule?" Začal se zubit a já vyprskla smíchy.

Chvíli jsem nad tím uvažovala, chtěla jsem přeci jít domů ale to dělám každej den. Tak jsem nakonec souhlasila.

Závodili jsme mezi sebou a sice mě párkrát porazili, ale dokázala jsem několikrát porazit Lewise, 2x jsem porazila Maxe a jednou Gaslyho, u zbytku se mi nedařilo. Takhle jsme závodili do 2 do rána a já si vzpoměla že mám vlastně v kabelce tu mafii pro Carlose. Dříve byla Dominikovo ale on už si ji nezahraje a vim že tom Carlos furt mluvil ale jednička už je těžko dohledatelná, aspoň ta původní.

"Carlosi?" Cpal do sebe chlebíčky a sledoval jak se Lando s Gaslym předjíždějí. "Ano Angie?" Řekl s plnou pusou a já se začala smát. Bylo to docela vtipné. Začala jsem se hrabat v kabelce a vyhrábla krabičku. "Na, tady ji máš." Podala jsem mu ji a on se začal radovat a znova mě pevně objal. "Děkuju." Zašeptal mi do ucha a mnou projelo příjemné teplo. Po chvilce jsme se od sebe odtáhli a já skočila mezi Landa a Lewise.

"Tak aby bylo jasno, teď jsem vás přišla všechny rozsekat." Řekla jsem hrdě a hrála chvíli uraženou protože se všichni začali smát. Konečně jsem jim to ale ukázala, vždycky jsem vyhrála, štěstí bylo na mé straně.

Zničehonic začal zvonit mobil a já si uvědomila že to je můj budík do práce. "A doprdele." Povzdechla jsem si a šla ho vypnout. "Musim už jít kluci, práce volá." Začala jsem si balit věci a všichni byli zmatený. "Však dneska je den volna." Řekl Gasly a já se na ně podívala. "Zlatíčka nezapomeňte že formule není jediná má práce, dělám i pro armádu přece. Dneska jdu tam." Dala jsem si tašku přes rameno a chystala se ke dveřím. "To jsi měla říct nedrželi bychom tě tak dlouho tady." Řekl provinile Max a já se jenom usmála. "Tak ve středu hoši."

Rozhodla jsem se zajet ještě domů abych se převlékla a osprchovala. Když jsem dorazila už začalo svítat. Vypla jsem motor od auta a všimla si že před dveřma někdo sedí. Dala jsem si teda pistoli za pas a pomalu šla. Nebála jsem se, věděla jsem že mám převahu. Drobná žena seděla na schodě a bylo slyšet že vzlyká. Šla jsem blíže a poznala někoho koho bych taky nikdy nečekala.

"Alisson?" Řekla jsem překvapeně a ona se na mě jen podívala těma jejíma opuchlýma očima, zřejmě brečela hodně dlouho.

"Pomoz mi prosím"

Taak další kapitola je tu, snad se vám líbí 🫶🏻 Děkuju za každé přečtení!❤️