Okruh lásky

23.

"Už ležíš dva týdny, potřebuju tě." Přidržoval mě Nikos během mé zkoušky vyjít schody. "Já vím, já vím." Sykla jsem a vyšla další schod, pořád to bolí. Mám pocit že ve vnitř něco je a zařezává se to do masa a svalů. Vyšla jsem patnáctý schod a ocitla se konečně nahoře. Čtyři dny zkouším vycházet schody třikrát denně, abych se vrátila do normy. Chodím už lépe ale větší fyzická zátěž mi dá zabrat. "Tak co?" Přispěchal Max a pomohl mi od dveří dojít ke křeslu. Posadila jsem se a usmála se. "Dneska to docela jde." Akorát že nejde. "Dala 15 schodů, máme už jen 3 dny, pak bude muset zase do služby." Posadil se Nikolas na sedačku a dal nohy na stůl.

"3 dny? To se posrali ne?" Vešel do místnosti Charles a naše pohledy se střetli. Od té doby kdy jsme se políbili jsem se snažila vyhýbat jeho přítomnosti, bohužel to nevycházelo, za to on naopak se snažil v té mojí přítomnosti být co nejvíc. Naštěstí v tom byl opatrný a nikdo si ničeho nevšiml. Odvrátila jsem pohled a otočila se na Nikose, zarazil mě jeho pohled. "Stalo se něco?" Nevěnoval mi pozornost tak jsem se pomalu zvedla a šla k němu. Koukal v mobilu na nějaký článek, zahlédla jsem fotku mých rodičů. "Co to je?" Vzhlédla jsem k němu ale neodpovídal. Vzala jsem mu telefon a rozhodla se to přečíst, naštěstí se nebránil protože teď bych neměla šanci ho překonat. Četla jsem si článek a nemohla uvěřit tomu co čtu.

"Oni celou dobu žijou?" Rozechvěl se mi hlas a srdce mi bušilo jako o závod. Začala jsem hledat další články a doufala že to je jen neověřená informace. Našla jsem spoustu článků, aktualizovaných k dnešnímu datu, ale i docela starších. Všechny články potvrzovali to samý, rodiče žijou. Bydlí v Itálii, mají restauraci a tvrdí že jejich první děti zemřeli, tak si adoptovali nový, proto se o nich mluví. Pomáhají dětem bez domova a dělají ze sebe andílky. Co nejrychleji jsem vše četla do té doby, dokud mě nevyrušil Nikos a nevzal mi mobil. Až v tu chvíli jsem si uvědomila že se třesu a mám skleněné oči. Rychle jsem zamrkala abych je rozehnala ale nepomohlo to. Hrudník se mi sevřel a srdce zrychlovalo. "Mrzí mě to." Zašeptal Nikos a snažil se ke mně vztáhnout ruku, ucukla jsem. "Celou dobu žijou." Opakovala jsem si pro sebe jako kdybych pronášela nějaké zaříkávadlo. Rozhlédla jsem se po všech a sledovala jejich utrápené pohledy, zastavila jsem se u Charlesovo. V jeho pohledu je tolik smutku, něhy a touhy zároveň ať mi puká srdce. Nedokázala jsem se na to dívat a vyběhla ven. Veškerou bolest jsem vypustila z hlavy a snažila se co nejrychleji utéct. Vím že se rozeběhli za mnou ale já byla rychlejší, vždycky jsem rychlejší. Utekla jsem do parku kde jsem měla možnost vytratit se z jejich dohledu. Míjela jsem lidi, stromy, chvíli běžela po trávě, chvíli po cestičce, tak aby mě nenašli.

Po nějaké době běhu jsem proklouzla do městského autobusu a dojela až na kraj města. Chvilku jsem běžela co nejdál to šlo a hledala nějaký nový objev. Našla jsem cestičku na kopec kde by mohl být krásný výhled. Za dlouhou dobu jsem kooec konečně sdělala a posadila se do vysoké trávy. Celý tenhle útěk jsem rozdýchávala a až v tenhle okamžik mi došlo jak moc mě vše bolí. Celou cestu jsem na to nemyslela, důkaz že bolest je převážně v mysli. Položila jsem se do trávy a sledovala mraky jak plují po obloze. Venku je nádherně, teplo, azurová obloha po které občas pluje mrak do nějakého tvaru. Začali mi těžknout víčka, asi za chvíli usnu. Sice jsem se trochu bránila, ale nakonec jsem stejně usla.

Probrala jsem se až při západu slunce, jelikož mi zbylí paprsky ozářili celý obličej. Ani nevím kolik je hodin, ale určitě bude kolem osmé. Sledovala jsem tu dokonalou podívanou a těžce dýchala. Začalo se mi zase svírat hrdlo a hrudník, tentokrát ale srdce nebije tak rychle. Vzpomínám si jak jsem při těhle příležitostech mluvila do prázdna a povídala si s rodiči. Vždy jsem měla pocit že tam nahoře jsou a poslouchají mě, dohlíží. Při vzpomínce na ně jsem to už nezvládla a rozbrečela se. "Nenene!" Vzlykala jsem hlasitě a nechala slzy volně téct. "To takhle nemůže být kurva!"  Všechny pocity které jsem dusila v sobě se drali napovrch. "Nemůžu cítít, nemůžou být živí, nemůžu být v takové situaci, už ne!" Stále jsem vzlykala a ucítila něčí ruku na mém rameni. Instinktivně jsem se otočila a přulravila k útoku, ale zjištění kdo je tou osobou mě uklidnilo a znepokojilo zároveň.