18

115 8 2
                                    

Probudilo mě světlo a vůně levandulí. Otevřela jsem oči a zjistila jsem že se nacházím v místnosti co připomínal nemocniční pokoj. Všude byly levandule a pokoj byl sladěn do jemné fialové barvy. Chtěla jsem se posadit ale zastavila mě ostrá bolest v podbřišku. Odhrnula jsem peřinu a všimla si obrovské jizvy, zřejmě mě operovali. Zkusila jsem to znova pomalu a když se mi to povedlo, tak jsem rovnou vstala. Bolest to byla hrozná.

Vyšla jsem ven z pokoje a ocitla se v dlouhé chodbě. Nikdo tu nebyl což mi přišlo divné, byla ale noc, podle mě všichni spí. Vydala jsem se pomalu na sesternu a šla dovnitř. Všude bylo prázdno a mně se začali potit dlaně, něco se děje. Chtěla jsem odejít ale slyšela jsem střelbu. Chvilku jsem stála a přemýšlela co udělám, napadla mě spousta věcí, ale ani jedna nebrala v potaz moje zranění. Rozhlédla jsem se po místnosti a všimla si skříňky s léky, bomba. Našla jsem nějaká analgetika tak jsem si jednu lahvičku hned píchla. Sebrala jsem něčí batoh a naházela tam léky proti zánětu a další léky na bolest, pro jistotu. Podívala jsem se i do lednice kde bylo pár baget a sendvičů. Všechno jsem vzala a vydala se do pokoje. Z pohledu okna jsem usoudila že jsem ve třetím patře. Zbraň nemám takže si budu muset nějakou získat. Přemýšlela jsem nad plánem a uslyšela kroky. Vzala jsem si do ruky vázu kde byli levandule a stoupla k rohu. Z dálky se ještě ozývala střelba. V mžiku se otevřeli dveře a já vetřelce bouchla vázou do hlavy. Podkopla jsem mu nohy a rychle zlomila vaz. Další Laury pomocník, zřejmě mě neměli problém najít. Sebrala jsem mu pistoli a tiše se vydala ven. Šla jsem na druhou stranu pokoje a objevila mojí záchranu. Z boku na budově je žebřík, zřejmě na střechu. Zbraň jsem si dala na záda a vylezla pomalu oknem. Pomalu jsem lezla a zjistila že analgetika fungují.

Začala jsem utíkat nejrychleji co to šlo. V ulicích byl klid což mi hrálo do noty. Doběhla jsem na druhý konec města a už nemohla. Začala se zase ozývat bolest. Prolezla jsem park a objevila menší přístřešek, vypadalo že tam nikdo moc nechodí tak jsem se rozhodla tam přečkat. Rozmýšlela jsem jestli si mám dát další léky na bolest, nebo počkat do rána. Rozhodla jsem se pro ráno. Zkusila jsem usnout a naštěstí se mi to povedlo rychle.

Ráno mě probrali procházející lidi. Podívala jsem se ma svou jizvu, naštěstí nemám známky zánětu. Sbalila jsem si věci a pomalu se proplížila ven. Dnešek byl velice slunečný a horký, to tak vlastně v Íránu bývá. Rozhodla jsem se trošku tady prozkoumat ulice. Toulala jsem se všude možně, byla jsem ráda za davy lidí, aspoň jsem se mohla lépe skrýt. Šla jsem okolo hospody a rozhodla se zajít pro pití. Hospoda byla poloprázdná, pár lidí koukalo na televizi a o něčem diskutovali. Věnovala jsem chvilku svoji pozornost k televizi a myslela že sním. Mluvili tam o incidentu v nemocnici, bohužel se dostali i na dětské oddělení. Bylo mi z toho zle a můj vztek ještě vzrostl. Co mě ale zaskočilo byl další článek. Mluvilo se o mně, o tom že jsem pohřešovaná, padli tam i zmínky o Lauře a Nikovi, jsou v hledáčku. Zřejmě se kluci vrátili a hned všechno řekli, to ale znamená že mě někdo může najíst, včetně Laury. Všimla jsem si že na mě podezřívavě pokukují tak jsem se otočila a odešla.

Šla jsem přes náměstí a najednou okolo mě prosvištěla střela. Trefila lavičku co byla vedle mě. Hned za ní letěla další, někde je odstřelovač. Bylo mi jasný že je směrem na východ, aby mu nesvítilo slunce do obličeje. Jediná vysoká budova na východě byl dvanácti patrový hotel. Začala jsem běžet směrem k němu a u toho kličkovat. Lidi okolo mě plašili a utíkali ve zmatku, což bylo vhod. Vběhla jsem do hotelu a hned běžela nahoru. Recepční něco křičela ale vůbec jsem ji nerozuměla. Vybíhala jsem schody a jizva mi připoměla moje zapomění na další analgetika. Pokračovala jsem i přes bolest a dostala se na střechu, zřejmě mě očekával. Skočil po mě a mě vypadla zbraň. Chtěl mě bodnout ale já mu v tom bránila. Pomocí nohou jsem ho shodila ze sebe a tím se mohla postavit. Ihned jsem toho využila. Dostával ránu za ránou, bohužel já na tom nebylo o moc líp. Měl mnohem větší sílu a moje mrštnost byla omezená zraněním. Musela jsem hodně přemýšlet a dávat si pozor. Zuřivě po mně šel. Dal mi ránu do oblasti jizvy a já měla pocit že rozdrtil orgány. Bolest mě donutila jít k zemi. Dostala jsem tam další kopanec a z pusy mi vystříkla krev. Cítila jsem že z jizvy taky teče krev. Byla jsem slabá a měla tmu před očima, musela jsem ale pokračovat. Ještě tříkrát mě udeřil a pak udělal chybu. Přestal a otočil se zády, zřejmě chtěl pro pistoli ale já toho využila. Vzala jsem si svůj nůž a a zabodla mu ho do krku. Složil se na zem a byl během chvilky mrtvej. Byla jsem na sebe pyšná ale tenhle celej incident mi sebral veškerou sílu. Vyzvracela jsem další krev a složila se na zem. Temnota mě pohlcovala a já myslela na svůj konec. Ležela jsem na zemi a byla mi zima. Slyšela jsem nějaké zvuky ale to byl můj nejmenší problém, pomalu jsem upadla do bezvědomí.

"Zlatíčko, k obědu!" Křičela na mě máma a já poslušně šla. "Co je k obědu?"  Začala jsem poskakovat okolo stolu a přišel táta. "Ale no tak Angeliko, posaď se na chvilku." Dal mi pusu na čelo a já se posadila. Mamka mi dala na talíř dva ovocné knedlíky a sedla si vedle mě. "Mňaaaam!" Začala jsem rychle jíst a oba dva se zasmáli. "Maminko? A to jsi takhle spapala i mýho brášku?" Zeptala jsem se mamky a ta se překvapením začala dusit. "I tak se to dá vzít." Zasmála se a táta se přidal. Když jsme dojedli tak jsme šli na zahradu. Maminka mě houpala a táta spravoval auto. "Víš hvezdičko, musíme si s tebou o něčem promluvit." Vzala mě mamka z houpačky a došla za tatínkem. "A co se děje?" Začala jsem být celá nedočkavá, třeba dostanu další autíčko, nebo nový luk a šípy. Poskakovala jsem poslušně do obýváků a oba si sedli ke mně. "Víš zlato, měla bys nás už nechat jít." Začala maminka brečet a já netušila proč. "Kam jdete? Koupit mi ten luk?" Smála jsem se od ucha k uchu a táta mě vzal za ruku. " Ale no tak Angeliko, však jsi dospělá už. Musíš žít dál." V ten moment mi srdce vynechalo úder. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a zjistila jak velká jsem, nejsem malá Angelika. "Co se to děje... Mami, tati?" Začala jsem kašlat krev a měla křeče v břiše. "Musíš jít, sem ještě nepatříš." Začal brečet už i táta a já se svíjela v bolesti.  "Máme tě rádi, vždy budeme." Objevil se znedanání Dominik a já cítila slzy na mé tváři. "Já... Mrzí mě to." Propukla jsem v pláč a držela si břicho. "Není to tvá vina, nikdy nebyla. Jsi silná a musíš teď všechno dát do pořádku, jsme tu a budeme." Začala mě maminka hladit a já se vzpírala. " Nechci, nechci vás opustit!" Bolest zase ustávala a mě se dýchalo líp. "HOLUBIČKO, NEVDZÁVEJ TO!" Slyšela jsem v dáli a bolesti se vrátili. Ten hlas... Charles?! On mě našel? On mě hledal. Začala jsem se svíjet v křečích ještě víc. "Vidíš zlatíčko? Bež za ním a neber si štěstí kvůli něčemu co nezměníš, běž." Bolest se zhoršovala a všechno kolem mě bledlo.  "Ne, mami, tati, bráško!"  Slzy tekly proudem a okolí bylo jasnější, stejně jako Charlesův hlas. Musím je nechat jít, i když nechci tak musím. Vzala jsem mamku za ruku a podívala se na ní. Je stejně krásná jako si ji pamatuji. Nakonec jsem uvidělá bílý záblesk a všechno bylo pryč.

Otravoval mě zvuk přístrojů a byla mi hrozná zima. Pomalu jsem otevřela oči a zjistila že jsem zase v nemocnici. Jedimý rozdíl byl v tom že v křesle spal Charles. Chtěla jsem se zvednout a omylem strhla hadičku, která způsobila hlasité pípání a probuzení Charlese. Jakmile si uvědomil že jsem vzhůru zasekl se. Viděla jsem jeho skleňených oči které byli plné únavy. Očividně dlouho nespal, ale i tak vypadal oslnivě. Do pokoje vběhla sestřička a tupě na nás zírala. Pak zmáčkla na nějaké tlačítko a přispěchala za Charlesem. "Jste v pořádku Charlesi?" Začala ho osahávat a ve mně to začalo bublat. "To by jste se měla ptát tady krásky, ne mě madam." Udělal krok v před a já se pousmála.

"Tak slečno, konečně jste se probudila." Přišel doktor s úsměvem a dal pokyn sestřičce ať odejde. Poté se dlouze podíval na Charlese a ten pochopil že má též odejít, sice nechtěl ale odešel. "Tak začneme, během spánku jste několikrát přešla do stavu kdy jste bojovala o život. Byli jsme nuceni vám sebrat kus střeva a taky..." Odmlčel se a já se bála co poví. " Sebrali jsme vám dělohu a i druhý funkční vaječník, je nám to líto. Pár dní si tu poležíte a můžete domů, vše budete mít ve zprávě." Odešel a já nevěděla jak dýchat. Spustily se mi slzy i když jsem nechtěla. Ještě tam vždycky byla nějaká šance na potomka a teď? Teď je mrtvá.

"Holubičko?" Vešel potichu do pokoje a když viděl můj obličej, tak ho pohltila lítost. "Hm." Shoulela jsem se do klubíčka a nechala slzy volně téct. "Ale no tak Holubičko, já vím že to bolí ale ty budeš furt nádherná, úžasná, chytrá holubička." Dal mi vlasy za ucho a díval se mi jemně do očí. Nedokázala jsem z nich nic zjistit. Byly tak jemné, ale zároveň plné touhy. Srdce mi bilo rychleji, což bylo poznat i podle přístroje. "Já už musím." Zašeptal a já blíže otočila hlavu. "Co musíš?" Odpověděla jsem ještě více šeptem a on mě začal palcem hladit po tváři. Naklonil se ke mně a věnoval mi polibek. Myslela jsem že všechno mě opustilo, tenhle moment byl jenom náš. Po chvilce se odtáhl a přikryl mě. "Měla by ses prospat." Dal mi pusu na čelo a uvelebil se v křesle. Je pravda že jsem unavená, ale pořád cítím chuť a jemnost jeho rtů. V jednom malém polibků bylo tolik emocí, že jsem je ani nedokázala rozeznat. Nechala jsem si zdát o tom polibku a v klidu usnula.

Tak formulkyy, další kapitolka je tu! Z Angje je menší hrdinka a Charles se zamiloval! Doufám že vás příběh baví, mám vás ráda🏎️❤️

Okruh láskyKde žijí příběhy. Začni objevovat