Láska v archivu ✔

✤ I. ✤

„Žít více přítomností" otevřela jsem si svůj diář uprostřed přednášky profesora Holuba na novověké dějiny a všechny papírky mi z něj vypadly na zem. Jeden jediný studený říjnový větřík odvlál k nohám pana profesora. Jeho modré oči se setkaly mými a významně se na mě podíval. Tak teď jsem mrtvá. Určitě mě vynadá, že nedávám pozor, věnuji se svým věcem a k tomu dělám nepořádek.

„Omlouvám se, hned to seberu."

„Jak ironické, slečno Vágnerová," zasměje se, když lístek zvedne a nahlas ho přečte „mít čas na přítomnost během studia historie je však také důležité, občas zahodit knihu za hlavu a jít prostě na pivo s přáteli," překvapí mě jeho lidskost a nadhled nad studiem. Vypadal jako přísný profesor, byl malého vzrůstu, s havraními vlasy a nažehleným sakem barvou myšího kožíšku. Přesně takoví profesoři pouští většinou jed na první dojem. To je všeobecně známé. Vtipní a soucitní profesoři neexistují, ale úsměv jsem oplatila. Přišel ke mně a položil mi lístek na stůl.

„Ženy raději pijí víno," promluví pohotově za mě jedna studentka, která sedí za mnou. Jsem zde na magisterském studiu nová, ještě všechny neznám. Ve velmi moderně vybavené učebně filozofické fakulty nás sedí okolo 20 lidí. Většina sedí při sobě, jen v mém okolí nikdo nesedí. Mám ráda osobní prostor.

„Pak už chápu Vaši bakalářskou práci," odpoví jí, ale dívka se neurazí.

„Střízlivá bych nenapsala ani čárku," otevřenost té dívky mě překvapí, jak se s ním dokáže, tak v pohodě bavit. Upraví si svou blonďatou ofinu, zhluboka se nadechne asi chce říct něco dalšího, ale profesor jí umlčí. Vrátí se k novověkým dějinám. Během jeho vyprávění jsem ztratila pojem o přítomném čase, mou pozornost získala dívka svou upřímností a sympatií. Ta kolegyně za mnou mi ničí plány. Můj plán byl ty dva zatracené roky zde přežít. Tiše a neviditelně. Nechci tu být, vázat jakékoliv kontakty. Toto má být jenom moje přestupní stanice, chci se vrátit zpět. Na studium archivnictví.

„Slečno, mě nemusíte vraždit očima," přistihne mě při nepozornosti. Tento profesor je ale nějak všímavý! Ale než můj mozek stihne zareagovat, pokračuje ve výkladu. Sleduji jeho každý pohyb těla. Své nohy lehce střídá v krok a každou minutu se podívá směrem do třídy, aby si udržel pozornost. Ať se natočí k oknům nebo dveřím, vždy si mě najde. Jako by ke mně promlouval a já seděla v místnosti jediná. 

„... a když se v roce 1526 - chcete k tomu něco dodat, slečno Vágnerová?" všimne si mého výrazu, ale pouze sklopím oči na stůl. Na bývalém studiu během přednášky nikdy žádný student nemluvil, pouze vyučující. Konverzace se vedou na seminářích. Ne na přednáškách. Tenhle profesor je příliš ukecaný. Fascinoval mě, i když mě štval. Nepromluvila jsem. On se však zastavil a znovu se podíval do prezenční listiny, která mu ležela na stole. Jeho prst skončil na mém jméně.

„Rád bych Vás poznal, jste jediná z jiné univerzity," ano ta cizí tajemná z daleké krajiny. Vypadám snad, že se chci socializovat?

„Na co jste psala svou bakalářskou práci?" zkonkrétní svou otázku naštěstí a já se můžu vyhnout osobních informací.

„O kruté kmotřičce smrt, prolitých rudou krví a pár slz," promluvím a svým hlasem zaujmu většinu přítomných. 

„Tu smrt máme společnou," ozve se za mnou ta studentka ve stejnou dobu, když promluví i profesor.

„Kouká Vám to z očí," všichni se na mě se zájmem podívají.

„Tak proč se ptáte, když to víte?" po zbytek přednášky už mě nechal být a konečně se věnoval svým povinnostem. Zřejmě se stal zázrak, protože pak mluvil, aniž by jedenkrát odbočil od hlavního tématu. Adrenalin z neznámých vyučujících mě sice občas udržoval při vědomí, ale někdy byla káva prostě nezbytně nutná. Kromě toho, že mě držela při vědomí, zajišťovala bezpečí lidem okolo mě, spokojená jsem neměla chuť vraždit lidi na potkání pohledem. A dnešní den nebyl výjimkou. Potřebovala jsem doplnit svou odpolední pravidelnou dávku kofeinu.