Láska v archivu ✔

✤ XX. ✤

Když mi začaly účinkovat prášky a já byla schopna sama fungovat, propustili mě z nemocnice. Všude ležel těžký mokrý sníh, byla zima a mráz. Vrýval se mi pod kůži a chladem mi stouply všechny chlupy na těle. Na vánoční svátky jsem neměla chuť. Náladu jsem neměla a pouze předstírala, že jsem v pohodě. Nemohla jsem se už déle dívat na nemocniční personál.

Měla jsem opět chodit na přednášky a semináře. Navštěvovala jsem všechny, až na profesora Holuba. Navzájem jsme se míjeli.

Zradil mě. Nechtěla jsem mu odpustit. Na prvních konzultacích byl přítomen i Smutný. Dohlížel na nás. Seděl sice nepřítomně na gauči, zahleděn na knihy, ale poslouchal.

Jednoho dne se mi opět připletl do cesty. Musela jsem k němu na konzultace ohledně své diplomky. Probírali jsme mé historické prameny, kolik archiválií jsem již přečetla. Mám začít psát a rozvrhnout si kapitoly, jak bude obsah vypadat.

„Odpusť mi," změnil téma a jeho hlas se zlomil. Víc už neřekl, ani mě se nechtělo. Seděli jsme vedle sebe a nemohli se na sebe podívat. Mluvili spolu o historii, ale přesto měli svázanou pusu neviditelným šátkem. Chtěli slyšet líbivá slova, ale oba jsme přišli dávno o sluch. Mé ruce leželi netečně v klíně, chtěli se dotýkat jeho lehce oholené kůže na tváři. I svou vůní mě dokázal očarovat svým osobitým šarmem.

Vlasy jsem měla přes sebe, sáčko upravené a má sukně skrývala nohu přes nohu. Tak jako kdysi, když mě o to prosil. Měla jsem být slušná studentka. Záda měla jako rovné pravítko a koukala kamsi do jeho obří knihovny.

Když jsem zbystřila zrak, uviděla jsem krásný nůž, jak se blyštil v pouzdře. Ten by jistě zlepšil mé psychické zdraví.

,,Prosím, odpusť mi," zopakuje svá slova těžce, u srdce mi píchne. Stará rána opět krvácí, strhl mi strup.

Mlčím. Vydloubne si z plata dva malí bílí prášky a najednou je spolkne.

,,Antidepresiva se jí po jednom."

,,Ne dnes," odvětil mi nepříjemným tónem hlasu.

,,Zpátky k tématu, slečno Vágnerová, zde je druhá várka historických pramenů. Zpracujte je do textu a do týdne odevzdejte. Stačí poslat emailem, ušetříme si vzájemnou bolest," dotkl se mě omylem svou chladnou rukou. Přála jsem si, aby byl můj přístav. Odtáhl se. Do přístavu přišel příliv slaných slz.

„Ano, pane profesore," kývla jsem hlavou, ale cítila se stále hrozně. Prášky jsem nebrala a má ztřeštěná hlava nic moc nevnímala. Srdce jsem měla jako střep. V břiše divnou díru. Chybělo mi mé dítě. To jediné nás spojovalo. Teď je všemu konec.

Nedokážu takhle žít. Nejde to. Zabouchla jsem za sebou jeho dveře od kanceláře, když mě propustil a opřela se o ně. Tyto konzultace byly šílený! Sjela jsem do dřepu a položila bezmocně hlavu na kolena. Rukama jsem si zajela do vlasů a chtěla si je vyrvat do posledního pramenu.

Nemůžu chodit na konzultace a tvářit se, že svět se vrátil do starých kolejí. Nejde to! Sedíme vedle sebe a trpíme oba dva! Jak někdo mohl být tak krutý?! Pan nejmocnější historického ústavu byl kat. To on nás osobně mučil torturou. Natáhl nás na skřipec a vyrval nám křídla. Jsme padlé hrdličky. Už nikdy nebudeme umět lítat. Vystavili si nás do zlaté klece a na nohu přidělali železnou kouli, ach jak směšné! Když nemám křídla, jak můžu uletět?

Sedla jsem si ke stolku na chodbě historického ústavu. Vzala do ruky papír a začala psát dopis:

„Můj milý pane profesore,