Láska v archivu ✔

✤ XV. ✤

Je to jakýsi poslíček, který mi nese ještě teplou pizzu!

„Ale já si nic neobjednávala?" divím se, prý to ani nemusím platit, protože to zaplatila moje šéfová. S chutí jsem se do šunkové pizzy s kousky rajčat hned zakousla.

Magda umí být zlá i hodná, je náladová. Věřím v to, že jí změnila smrt dcery. Před tím musela být skvělá žena, šarmantní, charismatická a dokonalá manželka. S neštěstím se stala ironickou, sarkastickou a nepřející ženou. Za tou nepříjemnou, někdy až ledovou šéfovou však stála starostlivá a milující matka. Ukázala mi všechny své osobní stránky, mnohdy toho potom litovala, že ukázala svou slabost.

Pomalu se stmívalo a mě to tu samotnou nebavilo, měla jsem chuť sejít do přízemí, odkud se ozýval hlasitý zvuk vyučujících. Viděla jsem pár lidí, co to na akci vzdali a šli raději do knihovny.

Najednou se ozvalo ťukání na dveře.

„Nemáš hlad?" přinesl mi Alex z klubu dva chlebíčky a colu, abych vydržela. Vzala jsem si jídlo i od něj a během chvíle ve mně další jídlo skončilo.

„Nechceš pomoc? Často mamce pomáhám," sednul si ke mně na zem a bylo mi s ním dobře.

„Skoro to budeme mít hotové," už jen pár materiálů a možná budu moct i vyjít ven z knihovny.

„Počkat ale tvoje mamka mi řekla, abych do klubu nechodila, co kdyby tam měla špeha, ani bych se nedivila," ale Alex mi nevěří.

„Dobře, tak pro jistotu budeme tady, ale kde chceš spát?" ukáže na ten složeny gauč a z pod něj najdu dva polštáře a deky. Magda věděla, proč mě tu nechává. Sakra.

„Hele, koukej, co tu mamka schovala," měla tam dokonce víno a k tomu dvě skleničky. Víno mělo barvu jako krev.

„Nechceš si pustit nějaký film?" hezky všechno pomalu. Souhlasil. Hodinu jsme přemýšleli, na co se podíváme. On chtěl romantiku, já se radši horor. Skončili jsme u divné komedie. Nebavila ani jednoho.

Najednou se ke mně přitulil a jemně políbil, oplatila jsem mu to. Bez dotyku.

„Chci tě," měl v sebe tři skleničky vína, já teprve začala druhé.

„Nemůžu, ještě ne," vymluvila jsem se v naději, že mě nechá. Asi jsem hloupá a naivní. 

„Ale to říkáš pořád," naštve se. Mohla jsem to čekat. 

„Mamka říkala, jestli nejsi nemocná," sakra, musíš zrovna teď mluvit o své mamince?

„Já tě miluju, ještě nikdy jsem se tak šťastný necítil," políbil mě, dal mi ruce do vlasů a zkusil mi sundat kalhoty. Ale odmrštila jsem mu ruku, zkusil to znovu.

„Ne," ale můj odpor ignoroval a ukázal v sobě dominantní stránku muže, chtěl mě.

„Přestaň," měla jsem navrch díky jeho opilosti. Ale i přesto tušil, co dělá. Hrubě se mě zmocnil a chtěl se milovat. Když si všiml, že ležím a nehýbu se s ním, naštval se. Myslím.

„Miluješ mě vůbec?" to snad ne, zas se mi tu rozbrečí. Tohle na mužích nenávidím, když se litují.

„Běž se zeptat otce, myslím si, že sedí dole," zamyslím se a on skutečně vyběhne do tmy a mě tu nechá samotnou. Vyjdu z knihovny s myšlenkou, že uteču. Chci pryč. Je tu však šero, ale dnes se tu dokážu velmi dobře zorientovat.

„Kam pak, Popelko, hezky zpátky do kanceláře," ozve se za mnou naštvaný hlas Petra a chytne mě za paži, za kterou mě táhne zpátky dovnitř.

„Ale já nechci, tentokrát nebudu poslušná," postavím se mu na chodbě proti odporu. Jednoduše mě chytí a přehodí přes záda. Sakra. To nebylo v plánu. Pak se mnou hodí na gauč jako s pytlem brambor.