Láska v archivu ✔

✤ VIII. ✤

„Dobrý den, měla bych se u Vás hlásit, já jsem Gabriela Vágnerová," vstoupila jsem do polootevřených dveří kanceláře Magdaleny Holubové, její přísný pohled mě zamrazil. Co vše jí manžel o mě řekl?

„Dobrý den, slečno," nasadila se brýle a usmála se na mě „jak Vám je? Bolí Vás hlava, nemáte výpadek paměti?" překvapila mě její milá slova, myslela jsem, že mi bude vyčítat, že jsem další bláznivá studentka, co se nešťastně zamilovala do svého profesora.

„Už to je lepší, jenom jsem -"

„Žádný jenom! Manžel byl v šoku celý den," a lehce mě obejme „a já taky, ještě že se Vám nic vážného nestalo, manžel by si to vyčítal," její okamžitá otevřenost mě překvapila. Profesor Holub by si to vyčítal?

„Utonutí naší dcery si stále vyčítá, stala se před rokem v létě..." zavře oči na chvilku a zamrká, asi aby zahnala slzy. To jsem nevěděla, oni měli kromě syna dceru! Jak zemřela? Určitě musel být skvělým otcem, milovaným a starostlivým. Uběhl rok od její smrti, ale pro nikoho to nebylo čerstvé. Bylo mi jich tolik líto. Zvlášť Magdy, byla tak milá. Proč mi jí ale Ema popisovala jako přísnou osobu? Ví, že jsem do jeho manžela zamilovaná? Projevuje snad starostlivost o mě jenom proto, že jsem se málem také utopila?

„Vaší prací bude v mé kanceláři udržovat pořádek v roztříděných materiálech," systém desek a krabic se mi líbí.

„Jsem puntičkářka a perfekcionistka" ujistím jí a usměju se na ní. Dále v nižších patrech klasické uklízení knih a půjčování studentům a studentkám.

Jenže od pátka, kdy Emu vyhodila se materiály jenom nahromadily a já měla co dělat, abych je roztřídila. Magda musela odejít k řediteli a já tak zůstala v kanceláři sama. Byla jedna hodina odpoledne a já toho neměla moc hotového. Šlo mi to pomalu, těšila jsem se, až se dostanu dolů mezi lidi.

„Tak kdy si na mě konečně uděláš chvíli, mami? - ehm, pardon, kdo jsi?" vletí sem zřejmě syn rodičů Holubových.

„Nová pracovnice, Gabi - Gabriela," představím se a podám mu ruku.

„Alex - Alexandr Holub," rozhodne se počkat na mamku a sedne jí do křesla, jeho modré oči a černé vlasy zdědil po otci, svou výšku po matce, ale jinak byl stejné sportovní postavy jako otec, dle odhadu mohl stejně starý jako já.

„Tvoje matka šla k ředitelovi," oznámím mu „asi na tebe zapomněla, protože s ním byla domluvená," jenomže když jsem mu řekla poslední větu vyděsil se a pak si mě znovu již po třetí prohlédl jako nějaký starý inventář.

„Opět stejný scénář," zašeptá si pod fousy „ale tentokrát lepší... Ehm," a mávne rukou, jako že nich neřekl „co studuješ?"

„Historii na magisterském studiu, jsem zde ve městě nová, nejsem zdejší," což na Alexe zapůsobí. Avšak s Alexem se mluví docela dobře, je stejně ukecaný a pohotový jako jeho otec a vnímavý jako jeho matka. Kupodivu rád čte, když jeho matka je knihovnice a jeho otec historik. Proto matku často zde navštěvuje. Mě však nedá jedna otázka. Proč zde sedí už hodinu a jeho matka zde stále není?

„Radši běhám, než plavu, co ty?" po dlouhý čas se bavíme o tom, jak jsem závodně plavala, zatímco on běhal, docela si rozumíme. Studuje vysokou školu ekonomickou a bydlí s rodiči nedaleko univerzity. Jakmile mi nabídne, jestli si s ním nechci večer jít zaběhat, jeho matka otevřela dveře. Snad jako by nás odposlouchávala. Dokonce mi ta myšlenka přijde velmi reálná.

Vždyť byla Magda domluvená s ředitelem dlouho a v diáři ho mě zvýrazněného, Alex sem přišel najisto, ale ona tu nebyla. Zpočátku se mě ptal z povinnosti, ale jakmile zjistil, že jsem na střední studovala ekonomku a závodně plavala, zájem zvýšil. Už chápu, když mi profesor Holub říkal, abych dneska měla svůj den, zřejmě to abych byla sdílná a přátelská. On to věděl! Na druhou stranu Alex byl nekvalitní kopií svého otce, směsí se svou matkou, která to narušovala. Kdyby tak byl celý otec! Chyběl mi úsměv jeho otce a ďolíčky v koutcích, když se profesor usměje. Budu hrát hru, jakou hrají jeho rodiče, tedy na oko se zamiluju do Alexe, zjistila jsem, že je jen o rok mladší, ačkoliv jeho fyzický vzhled říkal opak. Bývám dobrá herečka.