Láska v archivu ✔

✤ XVIII. ✤

Po celý den jsem chodila jako přízrak a nebyla sama. Bee přijela po dlouhé době na fakultu a posledních pár hodin koukala jenom s pusou dokořán. Ještě že už nepřenáší bacily. Přesto jsme tu byly pro Gabi a neustále jí tvořily společnost. Alex tu byl s námi a příchod miminka vzal přívětivě. Aspoň někdo byl šťastný. Jako by se do Gabi ještě více zamiloval a propadl lásce. Jenomže ona se tvářila jako v posledním dějství Romea a Julie. Vůbec se mi nelíbila.

Chtěly jsme ji vytáhnout ven do víru vysokoškolského života do klubu, ale nechtěla. Přišla o hodně. Mohla vidět, jak se Magda se Sofií bavily a Jindra seděl v koutě. Oba se na něho vyprdly a nechaly ho samotného. Měl dvě dívky, teď nemá žádnou. Dobře mu tak. Seděl tam s Tadym, kterého netěšilo tam trávit svůj volný čas. V podstatě nenápadně kontroloval podnapilý stav Jindry, aby opět něco neprovedl. Po zbytek večera díky Tadymu byla opravdu nuda. Livi a Libi uvedly trochu pozdvižení, ale pouze na krátko.

Myslela jsem stále na Gabi a na učení, co mě všechno bohužel čeká. Náročnost studia mi zatemnila mozek a ani alkohol mě nedovolil se uvolnit. Zmizela jsem docela časně. Zítra ráno budu aspoň dávat při přednášce středověké každodennosti pozor.

„Dobrý den, paní Holubová," druhý den jsem musela zastoupit Gabi v knihovně, které trápily ranní nevolnosti. Ani na přednášku nedorazila, jak moc jí bylo špatně.

„Taky tě ráda vidím," projevila stejné nadšení jako já. Mlčely jsme a já věděla, co mám dělat. Klasika, byrokracii. Hned jsem se do ní bezmyšlenkovitě pustila.

„Dneska nějak nezvykle mlčíte," kývla jsem a dál dělala svou práci „stalo se něco?"

„Nic," rychle jsem promluvila a opět se ponořila do vlastních myšlenek.

„Něco tajíš, poznám to na tobě, tak mluv," ale já zarytě mlčím a soustředím se na svou práci.

„Nechcete to vědět, ani byste mi zase nevěřila," změří si mě pohledem a vyzve mě, abych pokračovala „mám důkaz, záznam, že vás manžel podvedl, chcete ji slyšet?"

Vytahuje zrovna dokumenty z poličky, které šokem vypadnou a všechny papíry se rozletí do všech čtyř koutů místnosti. Vyděšeně se na mě podívá a z očí jí tříská zloba. Vyhrne si rukávy od blůzy a zastrká černé kudrliny za ucho. Jako by se na mě chystala vrhnout. Na její nenávist a přísné oči jsem zvyklá.

„Ty máš důkaz?" po delší době vydechne svůj objem plic a sedne si ke mně „ukaž!"

Pustila jsem ji nahrávku jejího manžela a profesora Smutného ze včera. Seděla jako opařená a došla jí slova. V očích měla slzy.

„Nechtěla jsem vám to říkat," špitla jsem a podívala se na ní „ale stejně byste se to třeba dozvěděla a horším způsobem."

„A já ti nevěřila," vezme mi ruku do dlaní a něžně ji hladí „omlouvám se ti, Emi," rozpláče se a obejme mě „promiň mi, že jsem byla na tebe tak zlá. Při tom jsi celou dobu věděla, že Gabi je mrcha a já bláhově věřila svému manželovi! Já mu zakroutím krkem!" rozběsnila se až lítali hromy a blesky.

Křičí a nadává kolem sebe. Pak se podívá kolem sebe a vše, co je na stole strhne na zem. Burácí tak, že přiláká i samotného ředitele, ale velmi rychle uteče k sobě do kanceláře.

Mám až strach, že mi také něco udělá. Neměla jsem nic říkat, měla jsem mlčet. Lhát. Byla to chyba. Zradila jsem profesora Holuba a Gabi, i profesora Smutného.

Naštěstí mě Magda propustí a já rychle uteču. Sbíhám všechny schody knihovny, proběhnu přízemím bufetu a mířím rovnou do naší filozofické fakulty. Zadýchaná nadávám, který architekt se rozhodl dát zrovna historický ústav do nejvyššího patra. Asi ho zabiju. Místo normálních schodů vymyslel točité a skoro jsem na nich zakopla o svůj dlouhý kabát. Měla jsem na spěch. Nic jsem neviděla, protože jsem brečela. Tížilo mě svědomí, že jsem je prozradila!

Teď na mě bude profesor Holub naštvaný. Právem. Musím mu to říct dřív, než sem přijde jeho naštvaná manželka. Ať mě klidně zabije sám. Zasloužím si trest.

„Slečno Zimová, máte čtyři oči a nevidíte mě?!" vrazím do profesora Medvěda! Krucinál! Teď bude následovat dlouhá přednáška o tom, že fakultou se neběhá a nevráží do profesorů. Jednou jsme se už střetli. Super. To jsem teď fakt potřebovala!

„Promiňte," upravím si brýle na nose „omlouvám se, ale spěchám."

„Já slepý nejsem na rozdíl od Vás," dneska mě Bručoune urazíte, dneska se vám to rozhodně nepovede!

„Ale chodbami fakulty se neběhá!" stojí dál přede mnou a brání mi v cestě. Tak už se uhni!

„Příště poběžím pomalu," slibuju mu a chci proklouznout kolem něho, ale schodiště není stavěno, abych proběhla.

„Nebuďte drzá, slečno Zimová!" naštěstí z dálky uslyším přísný tón profesora Nebeského. Bručoun rychle zvedne svůj kufr ze země a rychlým krokem utíká pryč domů. Zasměju se.

„Pane profesore Medvěde, po schodišti se neběhá," vrátím mu to. Věnuje mi upjatý výraz s vyhrožujím ukazováčkem.

„Počkejte na zkoušce středověké každodennosti!"

Ups! Něco jsem domyslela. A profesor Holub ani Smutný mi letos nepomůže jako tenkrát v prváku bakalářského studia. Po tomhle opravdu ne.

Měla bych se naučit mlčet. A nebýt drzá zrovna na profesory, kteří neoplývají kompromisem a lidskostí. Dnes jsem jeho krutosti a nevlídnosti unikla o fous. Avšak na vteřinu jsem ho zalitovala. Dnes se konala akce a vyučující měli svůj večírek. Nikdy na žádným nebyl. Nebyl totiž pozvaný. Do historického ústavu nikdy řádně nezapadl. Neměl kamarády. Mohl si za to i sám svým chováním. Proto utekl před hněvem profesora Nebeského. Tam hluboko pod námi, kde v přízemí sídlí kromě archivnického ústavu i archeologický si našel pár spřízněných duší. Chodil s nimi na pivo. Spíš opíjet se ze žalu z rozchodu. Muži bez sexu, manželky, peněz a přátel si zlost vybijí potom na nás, ještě ke všemu když získáte titulu profesora jako poslední člen historického ústavu a skoro celé fakulty.

A stejně ho nenávidím.

Zavřela jsem oči a pořádně se nadechla. Když jsem přežila Bručouna, zvládnu i Holuba. Zaklepu mu na dveře, ale nikdo se neozývá. Zkusím to znovu a víc nahlas. Potřetí doslova buším na dveře, ale vyleze místo něho profesor Smutný z druhých dveří. Obývá hned kancelář vedle něj.

„Stalo se něco? Kolega před chvílí šel do knihovny."

„Za manželkou?" hlesnu a zatmí se mi před očima.

„Asi ano," přišla jsem pozdě! Ale ne! To je zlý sen!

„Sakra!" hlasitě naštvaně dupnu nohou o zem.

„Proč - " začne větu Smutný, ale skočí mu do řeči Nebeský, který se za mnou objevil a mě naskočil pot na zádech „chtěl jsem si půjčit z knihovny pár knihy online a hádejte s kým jsem mluvil, slečno Zimová!" otočím lehce hlavou na profesora a slušně se za jeho hlasem podívám.

„Já jsem - tedy nechtěla jsem -" klepal se mi hlas.

„Všechno jste zničila! Ohrozila celou situaci! Slečno, čím myslíte! Vaše nenávist vůči svému vedoucímu je ohromující," vyruší nás ruch koleček kufru, Bručoun se vracel. Asi zapomněl něco ve svém kanceláři a když mě uviděl, vychutnával si mé ponížení.

„Potřebujete něco, pane kolego?!" zavrčí na něj, ale Bručoun rychle zmizí.

„Kolega Holub se Vám věnoval, jako jediný se Vás zastával, když jste byla na dně kvůli smrti otce! Staral se o Vás! Takhle se mu odvděčíte? Máte kus srdce v sobě?" křičí na mě a je mu ale úplně jedno, že stojíme na chodbě a skoro všichni nás sledují.

„Přišel o dceru! On Vám věřil! A teď jste mu zničila manželství! Celý rok jsem ho stavěl na nohy, znovu učil chodit a Vy ho sprostě podkosíte?! Ničíte i mé plány?!" když se o něm zmíní jako o oblíbeném studentovi a kolegovi, všimnu si, jak profesor Smutný změnil váhu z pravé nohy na levou.

„Zmizte mi z očí, navždy z historického ústavu!!" to už slyší celá fakulta a zahanbeně stojím na chodbě. Teprve když se profesoři otočí, já uteču za přítelkyněmi z vyššího ročníku, kam jinam než do přízemí. Vyrušila jsem je zrovna, šly na kávu s vyučujícími. Vzali mě sebou.