unBOElievable

I know who you are.

CHANTAL

,,Tati, to si vážně musím brát i své lyže a malorážku?" otráveně jsem hulákala ze sklepa, když jsem si balila zimní výbavu.

,,A proč si jako myslíš, že se mnou jedeš?" došel po dřevěných schodech dolů.

,,Loni jsem v juniorech skončila, nemusím snad trénovat celou zimu." zamračila jsem se. Mám s biatlonem v poslední době trochu složitější vztah. Miluju ho, celým svým srdcem. A pravděpodobně nikdy nepřestanu. Ale něco mi tam chybí. 

V juniorech už jsem byla spoustu let, ty poslední už to začínala být nuda. Mezi stejnými lidmi, na stejných příčkách. Nic se nikam nehýbalo. A za svým rozhodnutím si stojím. Táta mě dávno netrénoval...co odešel k Norům, přestěhovali jsme se za ním, ale stejně nebýval doma a objížděl jejich svěťák. Nemusela jsem se nikomu omlouvat. Bylo to mé rozhodnutí a zatím určitě nelituju.

,,Právě že naopak, holčičko." chvilku se odmlčel, snad aby přidal na vážnosti. Která mu stejně nikdy moc nešla... ,,Chtěla ses někam posunout, dávám ti šanci trénovat s těmi nejlepšími. Holky už se na tebe od kempu těší." stejně se usměje. Jako vždycky, když se snaží být přísný rodič. 

,,Nemyslela jsem  to tak, že se vrátím do trénovacího kola." povzdechnu si, ale určitě mě neslyší. 
Shora na mě jen zamumlá, ať si to sbalím do kufříku, protože mě na letišti jen s obalem na zádech nepustí. Necestuju poprvé, bože.

-

Dámy a pánové, vítejte na letišti Åre Östersund. Místní čas je 22.20 a teplota je -13 stupňů Celsia.

Pro vaši bezpečnost a pohodlí prosím nechte pásy zapnuté, dokud letadlo úplně nezastaví.
Jménem společnosti Scandinavian Airlines a celé posádky bych vám ráda poděkovala, že jste si pro svůj let vybrali právě nás a těšíme se, až vás opět uvidíme na naší palubě.
Mějte pěkný večer.

Letuška, která se před odletem ohlásila jako vedoucí kabiny, nám hned po přistání sdělila důležité informace a já už se nemohla dočkat, až si konečně protáhnu nohy. I když jsme letěli jen hodinu...a předtím ještě dvě hodiny, ale měla jsem málo místa na nohy, protože už pro mě nezbylo místo u nouzového východu. 

,,A teď další dvě hodiny a budeme na hotelu." sdělil mi nadšeně táta. Očividně měl o sto procent lepší náladu než já. Ale klasické oplétačky na letišti se zavazadly a kontrolami mi vážně nelepšily náladu.
,,Vezmu naše tašky a tvé lyže, vyzvedni si svou malorážku." dává mi pokyny ještě na schodech u letadla. 

,,Já vím jak to chodí, tati. Cestovala jsem několik let a sama, pamatuješ?" připomenu mu (opět), že neletím poprvé, a rozdělíme se. 

Sraz si dáme před letištěm, kde nás čeká týmová dodávka. Po tom, co jsem chvíli hledala tu v barvách Francie, našla jsem jen norskou a došlo mi, že tohle asi bude můj odvoz pro následující sezónu. 

Jak jsem se tu ocitla, proboha?! 

Celou cestu jsme strávili v tichosti. Respektive já, vzadu se sluchátkama. Taťka už se zvládal bavit téměř plynulou norštinou, ale já některá slovíčka ještě nechytala.  Navíc to nemělo být ani tak dlouho na náš hotel. 

,,Chan, zlatíčko, už jsme tady." cítila jsem, jak mi najednou někdo vytahuje sluchátka z uší. A rychle mi došlo, kdo to asi bude. Táta. Nikdo jiný mi takhle neříká.

,,Konečně. Kolik je hodin?" protřu si ještě zalepené oči.

,,Skoro jedna, pojď spát na pokoj." pomůže mi z auta, jako když jsem byla malá. Vlastně ne, když jsem byla malá a přijeli jsme ze závodů nebo soustředění, taťka mě nosil až do postele. Často jsem potom dělala, že pořád spím. Škoda že už to nefunguje.