unBOElievable

It's because of her.

,,Mami, opravdu žádní kluci. Proto tady nejsem." protočila jsem oči, ale to mamka nemohla vidět, jelikož jsem s ní mluvila jen po telefonu.

,,Tatínek mi říkal něco o tom Johannesovi. Je teda o pár let starší..." 

,,Tak to fakt nevím, co ti tak mohl říkat. Protože mě neustále uráží a navíc fakt není můj typ." konečně jsem se narovnala, poněvadž jsem celý rozhovor strávila balením se na stadion.
Doslova pár dní uteklo jako voda. A ty ostatní, už závodní, taky. Holky ovládly středeční štafety, kluci ty čtvrteční. A v pátek si Karoline dojela pro stříbro a Juni pro bronz. Ingrid potom uzavírala rozšířené pódium.

A s tím vším se vrátila Johannesova známá povaha. Ne že bych si myslela, že jsme zakopali válečnou sekeru. Ale po pondělním večeru, který ještě dlouho z hlavy nedostanu, jsem brala jako úspěch, že mě během celé konverzace ani jednou neurazil. 

ČTVRTEK

,,Endre, gratulujuuu!" přiskočila jsem k dnešnímu rozjezdci  štafety. 

,,Pozor na šílené fanynky." zrovna když kolem procházel Johannes.

,,Závidíš mi ji, kámo." otočil se jeho směrem Endre, ale já to nezopakovala.

,,Tuhle si klidně nechej." se smíchem se spolu s bráchou vydali k autům. A tak mě opět urazil. Jenže já se rozhodla to přestat počítat...

-

,,Ale určitě tam jsou i nějací mlaďoši. A taky mi říkal, že jsi mluvila s Lou Jeanmonnot. Znáte se z juniorů, ne?" vyzvídala mamka dál.

,,Jo, s Lou jsem jednou pokecala. A taky s Ericem. Ale jsem tady s Norama, pamatuješ?" ještě jsem zabalila náhradní ponožky a mikinu a mohla jsem vyrazit před hotel.

,,Tak si najdi kamarády tam. Co ti kluci?" pořád dokola, jako gramofonová deska.

,,Prostě teď nikoho nehledám. Vyhovuje mi být sama. Zavolám ti zase někdy příště, jo? Musím už na stadion." už na včerejší sraz před sprintem holek jsem trochu nestíhala kvůli snídani. Jelikož jsem si šla přidat. Čtyřikrát. 
No taťka byl tak zlatý a počkal, když nemusel být na stadionu první.
A dokonce se na mě už nezlobil. Hned v pondělí večer jsem mu donesla report z mého sušáku a tím si to velké mínus zpátky smazala.

,,Nikomu nevyhovuje samota." ozval se za mnou otravný chraplák. 

,,Cizí rozhovory je neslušné poslouchat." otočila jsem se zády a couvala k východu.

,,Neposlouchal jsem záměrně. A neodpovědět na otázku je taky neslušné." kráčel se mnou.

,,Vlastně to nebyla otázka." ušklíbnul se, protože zajisté pochopil, na co narážím.

,,Tak se zeptám. Nevadí ti být sama?" jeho dlouhými kroky se dostal těsně přede mě a díky své výšce přese mě mohl natáhnout ruku, aby mi otevřel dveře, když jsem pořád couvala. 

Rychle jsem proklouzla a pokračovala. ,,Představ si, že ne všichni si přejí být středem pozornosti. A ano, jsem ráda sama." věnovala jsem mu mrknutí a hned jak byl taky venku, otočila jsem se po směru své cesty.

Rychle jsme oba zastavili. Kluci i taťka už stáli u aut a divně zírali. Neudělala jsem snad nic, za co bych si měla vysloužit takový pohled.

,,Dobré ráno? Podruhé." nakrčil se mi nos i obočí, ale pokračovala jsem v chůzi a hodila batoh do kufru.

 A všichni najednou rozmrzli a pokračovali ve svých rozhovorech.

,,Chan, jedeš se mnou?" zeptal se taťka, jenže ve skutečnosti mi to zcela jistě oznamoval.