unBOElievable

What is your name anyway?

Ráno už jsem se probudila sama. Bývalo to tak skoro vždycky. Protože jsme většinou nebydleli sami, nebo nás trenéři chodili budit na pokoj. A asi i díky tomu jsme to dokázali celou tu dobu tajit. 

Ale když Eric odešel, dlouho se mi nedařilo usnout. 
Jednak jsem přemýšlela, co se vlastně stalo. Prostě přišel a udělali jsme to znovu. Což bylo mimochodem perfektní a fakt, že jsem vážně s nikým přes rok nespala, měl taky určitou roli. 
Ale už se to nemůže opakovat. Má našlápnuto na skvělou kariéru. A já jsem u Norů, abych se věnovala hlavně sama sobě. A taky jak dlouho jsme vlastně mysleli, že to bude fungovat? Do konce života?

No a druhý fakt byl ten, že se mi absolutně nepochopitelným způsobem uprostřed tak specifické a intimní věci vybavil obličej toho idiota. Toho namyšlence, který mě už dvakrát nazval malou holkou a je prostě totálně antisociální a nelidský. 

A opravdu jsem věřila, že to bylo jen proto, že mi Karoline ten večer několikrát řekla, že by mě měl "píchat", bože můj, ale i tak mi na tom něco hrozně nesedělo. 

Převalovala jsem se dlouho, možná jsem zabrala na poslední dvě hodiny, což je docela málo. Ale pak jsem ráno byla vlastně ráda, že už jsem se vzbudila. Vracel se mi celý večer s Ericem a taky Johannes, ale ten naštěstí jen se svými otravnými kecy.

Takže jsem se musela svěřit Ingrid. Samozřejmě ne s tou divnou situací ohledně Johannese, ale o Ericovi ano. Karol by z toho děla šílenou vědu a s takovou by se to dozvěděl i taťka. A Ingrid byla ohledně těchto věcí mnohem rozumnější. Prostě taková naše mamka.

,,No kočko, to jsi asi vážně dělat nemusela." usmála se, z čehož jsem nepochopila, jestli si ze mě utahuje, nebo mě spíš uklidňuje. ,,Ale stalo se. A jste dva dospělí lidé." 

,,Jo jsme, ale měla bych si s ním o tom promluvit?" jen z představy sebe samotné v té situaci, kdy to musím řešit, je mi trapně.

,,Jo to teda měla." tentokrát mi Ingrid věnuje spíš pyšný maminkovský úsměv. ,,Ale možná ne hned dneska a rozhodně ne před závodem. Spíš až v dalších dnech. Taky si to určitě musí srovnat v hlavě."

,,Ten tak, kdybys viděla, jak se na mě vrhnul." nakrčím nos.

,,Nediv se pořád. Jsi nádherná a on je jen chlap." mrkla s takovým tím výrazem jakože "my ženy máme své zbraně."  

-

,,Chan, zlatíčko. Nechceš jet dneska se mnou? Včera jsi se mnou vůbec nemluvila a ani nevím, jak se ti tady vlastně líbí." chtěla jsem jet na stadion s holkama, protože Ingrid, a dobře, i Karoline jsou teď docela moje kamarádky. Ale taťka mě zastavil na chodbě s jiným návrhem. 

,,No měla jsem se fajn. Asi ti nemám moc co říct." zazubila jsem se, aby pochopil, že je vážně všechno fajn.

,,Ale ještě ses ani neozvala mamince. A včera jsi mluvila s Lou a taky s klukama od nás. Nechceš mi sdělit své dojmy?" při rozhovoru se postupně vydal ven k dodávkám a já ho následovala.

,,No ani nechci." zamumlala jsem si.

,,Cože?!" zakřičel od auta.

,,Jo, že už jdu." usedla jsem na místo spolujezdce a zpoza skla mávla na holky a pokusila se o výraz, ze kterého snad pochopily, že to nedělám dobrovolně a uvidíme se na stadionu.

,,Docela jste si sedly, ne?" začal vyzvídat hned, co se rozjel.

,,Ale jo. Ingrid je mi povahou docela podobná. No Karoline je zase dost vtipná." někdy až nemístně.