unBOElievable

What do you think I want?

,,Chan, měla by ses ozvat mamince." dostalo se ke mně už tak asi po sto padesáté za tenhle den. Ráno před tréninkem, během něj, i teď večer. Po holčičích sprintech měli kluci malý trénink a já na něm zůstala taky. Takže měl taťka dost času na to, aby do mě mohl neustále hustit. 
A nebylo to tak, že bych se mamce neozvala dva měsíce. Mluvila jsem s ní před týdnem a k tomu ji vždy dala vědět, když jsme se přesunuli na jiné místo.

,,Ano, hned jakmile mě přestaneš držet tady, zavolám ji." zdržel mě totiž po společné večeři a meetingu před klučičími sprinty v jídelně.

,,Tatínkova malá holka." naklonil se ke mně Jossi a pošeptal mi to tak blízko, abych to slyšela jen já.
A i když to bylo v jiném kontextu a rozhodně s jiným tónem hlasu a myšlenkou, nepotěšilo mě to.

,,Děláš si srandu? Napadlo tě, že mě to třeba může ranit?" ozvala jsem se podrážděně, ale taťka si toho ani nejspíš nevšiml, když byl zabraný do svého telefonu.

,,Oh promiň, ranil jsem tě." vydechl Johannes soucitně a chytil se za hruď.

,,Tak tohle nemusím poslouchat." prudce jsem odsunula židli. ,,Jdu zavolat mamce." řekla jsem ještě taťkovi, ale ani jsem se na něj nepodívala.

Schody jsem brala po dvou a blížila se ke svému pokoji, když mě, jak nečekaně, dohnal a chytil za ruku, než jsem se otočila a narazila do něj.

,,Dělal jsem si srandu, Chan." držel mě u sebe a starostlivě hladil po tváři. Mátl mě víc a víc a vlastně už jsem ani netušila, jaký to má pro něj význam. 

,,Dokážu si z věcí dělat srandu. Ale ne, když je to citlivé téma." zvedla jsem na něj oči, protože byl pořád sakra vyšší než já a možná ho to dělalo dost atraktivním, ale taky si někdy ten svůj nos nosil až moc nahoře.
,,Když jsi mě tak začal nazývat častěji, přišlo mi to z tvé strany hodně nerespektující a ponižující. I když jsi na to vla-"

Byl to prostě Johannes, který všechny situace řešil tím, že mě políbí a myslí si, jak geniální trik předvedl. Nechtělo se mi věřit, že to udělal zase. Jen tak.  

I když se do ničeho většího nepustil a po chvilce si stoupnul kousek dál, aby mi mohl posunout vlasy z ramene. 

,,Proč jsi to zase udělal?" ani jsem neměla pomyšlení na nějaký vyčítavý tón. Prostě jsem se zeptala.

,,Já nevím, je to v pohodě, ne?" myknul rameny, ale to mě teda trochu rozčílilo.
V pohodě? Já znám teda milion dalších věcí, které můžou být v pohodě, ale jen tak se líbat s...co on vlastně je? Můj kamarád? No to mezi věci v pohodě rozhodně nepatří.

,,Okey, tak v pohodě. Jdu si lehnout. Dobrou noc." zapadla jsem do dveří a hned volala do Norska, aby se on nemohl vrátit a požadovat víc.

,,Ahoj zlatíčko. Tolik mi chybíš. Jak se tam máš? Nemrzne vám?" vyvalila se na mě spousta otázek, hned když mamka hovor přijmula.

,,Ahoj mami. Taky mi chybíš. Ale neboj, mám se fajn. Jsem tady s taťkou, pamatuješ?" zasmála jsem se a pohodlně se usadila na křesílko, které jsme měli každý v pokoji.

,,Já vím, ale taky mi nedává tak moc vědět. Dneska jsem se dívala v televizi a neviděla ho tam." posmutněla. 

,,Nojo, když holky trénuje někdo jiný. Musíš koukat zítra, když pojedou kluci sprinty. Johannes už se zdá být v lepší formě než minulý týden, tak by si mohl dojet pro dobrý výsledek." 

,,To je ten Johannes?" velmi rychle změnila tón hlasu.

,,Jak jako ten?" 

,,No kdo tě to dovezl na Nový rok domů? Myslela jsem, že už je to "lepší" kamarád." na předposlední slovo dala velmi důkladný důraz.