unBOElievable

Do not ever do this again.

Pár dnů volna všichni vítali s nadšením. I když bylo jasné, že budou věnované převážně tréninkům. Ale i pro mě to byla konečně nějaká změna.

Večer po individuálech jsem si jen skočila na večeři a zalezla do postele s filmem. 
Ericovy zprávy jsem úspěšně ignorovala, protože jsem si nebyla jistá, že to i tentokrát nedopadne stejně.

Dokonce se mi podařilo brzo usnout, když jsem měla co dohánět z předešlé noci. 

A pondělní ráno začínalo jako to typické pozávodní volné pondělí. Budík jsem vypnula ještě před zazvoněním a na snídani byla první. To vlastně až tak typické nebylo. Klasiku připomněla až malá porada a rozdělení denního plánu.

Přistoupila jsem na to, že si dám okruh v tréninkovém tempu s holkama, ale na střelnici jsem bohužel nemohla. Jednak kvůli místa, druhak hlavně kvůli času. Prvotní námitky o tom, že od čeho jiného než trénování v plném rozsahu tu jsem, šly stranou, když jsem si uvědomila, jaké mám štěstí. 
Nemusím vstávat do práce, můžu opět cestovat po Evropě a u toho všeho trávit čas s novými lidmi a v mém komfortním prostředí. 

Takže večerní sušák na chodbě to jistil.

A deset minut před odjezdem jsem vlítla ke Karol a Juni na pokoj, jestli náhodou nemají volnou kombinézu. Tu svoji starou, francouzskou, jsem na sebe odmítla hodinu natahovat. A jaksi jsem taťku ještě nepoprosila o novou. 

Tak mi Karoline, která může být tak stejně vysoká jako já, půjčila své tréninkové elasťáky a mikču. Pod tu jsem hodila termo tričko a navrch už norskou bundu.

Boty, lyže i hůlky svoje a taky jsem po dlouhé době vytáhla svoji zlatou krásku. Nový design pažby jsem si nechávala dělat před poslední sezónou, ale to jsem ještě nevěděla na sto procent, že budu končit. A ta otřesná podoba barviček z mých mladých let už prostě musela dolů.

,,Tahle ti určitě sluší mnohem víc. Měla sis přes taťku nechat udělat norské občanství a to by byla paráda." pochválí můj nový vzhled Ingrid.

,,V té francouzské jste mě ani neviděly. Takže si počkejte, až poznáte poklad z Bourg-Saint-Maurice." tímhle je všechny vyzvu a nadšené zapískání mi dává souhlas.

Asi jsem se dost přeceňovala, protože jsem nebyla v pravidelném tréninku, jako zbytek osazenstva. Takže mě hravě předjely. A než jsem došplhala na největší kopec, dojela mě i první parta kluků, která rozhodně nevypadala, že nějaké kolo pojede, když jsme startovaly my. 
Dokonce se spíš chystali ke střelbě.

A ve vracáku se mi na paty začal dotahovat i on. Teprve se do něj dostával, když jsem já byla na konci, ale v jednu chvíli jsme se dostali na stejnou úroveň a koukli si do očí. Ve kterých jasně zableskly ty plamínky soutěživosti a energie. 

To ale chlapec neví, že já mám taky své strategie. Takže jsem změnila z tempa dva na jeden odpich na jeden na jeden. Ať si nemyslí, že se nechám předjet. 

Neměla jsem moc kde brát, no motivace byla natolik velká, že probudila i ten adrenalin, který mi vždycky dodávala závodní atmosféra.
V posledním sjezdu před stadionem jsem se zabalila do klubíčka a když jsem si byla jistá, že se nepřerazím v zatáčce, ohlédla jsem se za sebe. 

A to mě teprve rozkymácelo. Ve sjezdu mu to jelo mnohonásobně rychleji a dotahoval se na mě každou vteřinou. Čili jsme na stadion dojížděli prakticky zároveň a čekal nás finish. Já proti chlapovi. Nejlepšímu na celém světě. No paráda.

Vzchopila jsem to poslední procento sil, které mi ještě zbylo, a při mém tempu mi culík neustále poskakoval na zádech. Viděla jsem ho periferně, ale to mě kupodivu hnalo ještě víc. 
Taky jsem v cílové rovince slyšela pokřikování holek, ale hrozně nesrozumitelně a i zrak už začínal být rozmazaný.