unBOElievable

Is that you? Again?!

Ještě ten den, co jsem pomalu skoro celému světu vyhlásila mé dlouhá léta utajované tajemství, jsem si dala s holkama suchou přípravu na chodbě a po jejich relaxaci a poradě si u večeře sedla k jejich stolu. 

Z toho byl taťka poměrně nadšený.  Rozzářily se mu oči a přes celou jídelnu na mě ukázal zvednutý palec. To jsem mu radši oplatila jen úsměvem. 

A ke stolu s klukama jsem si záměrně sedla zády. Neudržela bych se od pozorování jejich účasti a zejména (ne)účasti Johannese. Nakonec i na něj při našem rozhovoru došla řeč, protože se rozpovídaly i holky, ale dozvěděla jsem se o něm stejné množství informací jako od taťky. 
Je to složitý člověk a nejde pochopit.

A když jsem všem večer popřála dobrou noc a klidný spánek před závodem, protože jsem věděla, že já určitě nemám být proč nervózní a budu v klidu spát, netušila jsem, že to bude ještě víc naprd, než kdybych se měla další den na start postavit já. 

Jen co jsem zavřela oči, objevil se mi před nimi obrázek Ericovy tváře a s ním spoustu vzpomínek. Jak jsme se smáli nebo spolu blbli na sněhu. To všechno a později ještě mnohem víc. 
Jeho tělo, jeho ruce na mém těle a rozházené oblečení po pokoji.

To už jsem se musela prudce posadit a radši i rozsvítit lampičku a zkontrolovat, že se na křesle válí jen mé svršky.
Myslím, že jsem si ho připomněla až moc a vytáhla jsem staré vzpomínky. 

Které se mi v hlavě promítaly ještě tak dvě hodiny, než jsem vzala mobil a bez myšlenek odeslala zprávu.

Kdo by čekal, že u Norů skončím já. Měl jsi to být ty... 

Ve skutečnosti jsem ani nečekala odpověď, protože mu musí psát stovky fanynek. Je teď velký lamač srdcí a mladá biatlonová naděje Francie. 

Nicméně si můj mozek ulevil a uvědomil, že v jednu ráno je ideální čas na spánek. Takže se mi nějakým způsobem podařilo usnout.

A budíček v sedm byl docela krutý, ale hádám že o něco míň, než kdybych ponocovala ještě dýl.

,,Dobré ráno." pozdravila jsem jídelnu, hlavně teda stůl holek, ale Dali a Endre to zřejmě slyšeli, takže mě pozdravili nazpátek. 
Což způsobilo menší začervenání a v mé hlavě asi ten nejhorší start dne. 

-

Nakonec to ale tak hrozný den vlastně nebyl. Vydala jsem se na stadion už s taťkou a první závodní dvojicí. Sturlou a Juni. Ti byli už při včerejším obědě vybráni do smíšené dvojice.

A ukázali se jako docela dobrá dvojka. Bojovali až do konce a dojeli si pro úžasné druhé místo. Za takový start sezóny se určitě nemusí stydět. 

Takže jsem hned po holkách, které už taky dorazily na stadion se zbytkem odpolední štafety, běžela naší dvojce pogratulovat. 
A i přes prvotní nutkání sledovat francouzskou kombinézu, mě nakonec emoce a mé okolí vtáhlo a už jsem Juni objímala a gratulovala.

No se Sturlou jsem si jen ťukla pěstí a dost možná ani přesně nevěděl, kdo vlastně jsem. Ale to nevadí, je to teprve můj druhý den. 

A jen malou chvíli po medailovém ceremoniálu začínali nastřelovat velké štafety. Francouzi jako velicí favoriti na jedničce, Norové až na čtyřce.

To bylo vlastně poprvé, co jsem ho viděla s týmem. Ne že by se choval nějak odtažitě, ale nejvíc vět prohodil s Tarjeiem. O trochu míň s taťkou a myslím že tak dvě nebo tři s Ingrid a Karol. Které štafetu zastupovaly v ženské části.